Sebereflexe nikde….

  Kvalitní šéf je většinou zodpovědný za výsledky svého týmu. S nimi je poté spojeno setrvání na nejvyšším postu. Nezvládá li svou funkci a společně s podřízenými nevykazuje dobré výsledky, jsou vždy určité možnosti, jak změnit výkonost. Má li v sobě výše uvedenou sebereflexi, uzná svůj podíl viny vyplývající z jeho funkce, tuto buď opustí, nebo podnikne kroky vedoucí k nápravě. Aspoň to bychom čekali. Bohužel získání určitého postavení nevyžaduje vždy pouze vysokou kvalitu adepta, k jeho postupu a šplhání výše postačí schopnost splňovat jiné nároky, než kterými je odbornost, šikovnost a znalosti.

  Jistě jste již několikrát poznali situace, o kterých je výše řeč. Častým prostředkem k nečekanému vzestupu v profesním životu je úplata. Její rozmanitost je velká. Začíná to poskytnutými finančními prostředky, loajalitou, pokračuje sexuální úsluhou, zamlčením různých skutečností, na konci dlouhého seznamu je obchod ve smyslu něco za něco.

  Přesto lze říct, že například sportovci musí hodně umět, aby se jim podařilo vítězit. Jistě, v mládí se na výkonnosti dětí podepisují především trenéři a i tady existují způsoby vedoucí k lepší péči o některé jedince, nicméně úplné dřevo se většinou až nahoru nedostane. U managmentu ve firmách už to možné je, někdy je až obdivuhodné, jak dlouho se dokážou někteří neschopní ve vedoucích pozicích udržet. Platí to i pro velké korporace. Přesto je vždy otázkou času, kdy se na naprostou nešikovnost přijde.

  Kde je však tupost přímo do nebe volající, a přesto dlouhodobá, je politická scéna. Není to jen naše specialita, i když je třeba přiznat si, že ministr bez portfeje Dienstbier je opravdu zářný unikát. Bohužel díky tomu, že de facto není za nic zodpovědný, nelze jej odvolat pro neplnění povinností. Čtyřletý mandát, který má každá vláda, která není předčasně svržena, mu dává téměř jistotu, že může po celou dobu říkat sebevětší nesmysly, přesto je neodvolatelný. Nevím, zda li jste si toho všimnuli, ale každá z vládních stran má minimálně jednoho zástupce příznivců imigrace. Je až nenormální, jak moc si ve věci nájezdníků protiřečí na veřejnosti Babiš a Pelikán za ANO, v ČSSD Chovanec  a Dienstbier, u lidovců se jejich předseda Bělobrádek nerozpakuje prohlásit, že mu je jedno, kolik muslimů bude sedět v parlamentu, přestože právě křesťané odnáší zvěrstva islamistů nejvíce. V podobném rozporu je česká ombudsmanka Śabatová a její zástupce Křeček.

  Nedostatek sebereflexe se však nejvíce týká předsedy vlády Bohuslava Sobotky. Aféra kolem uzavírání pracovišť OKD a hornických bytů je jen špičkou pyramidy, na jejímž budování se Sobotka podílel. Káže nám vodu a pije víno. Podobně je na tom Andrej Babiš. Jeho činnost na Ministerstvu financí je smutná a křečovitá zároveň, jen málokdo mu drží palce v tom, aby jeho EET začalo fungovat bez potíží vedoucích ke krachu celé akce. Navíc všichni slyší křik velkého zloděje volajícího po tom, aby byl chycen zloděj malý.

  To vše však zapadá v kontextu dění v Německu. Neskutečné předvádí Angela Merkelová, vše připomíná lopingy akrobatického letadla v rukách účastníka RedBull Race Šonky. Tragické výsledky její domovské strany a obrovské ztráty v pěti po sobě jdoucích volebních bojích jsou zrcadlem toho, co Merkelová předvedla za poslední dva roky. Američané se k Německu chovají stále tak, jak jim to dovoluje pozice vítěze 2.světové války. Migrační vlna dlouho připravovaná se díky říšské kancléřce stala hrozbou pro celou Evropu. Nevnímala varovné hlasy, odmítala se postavit čelem k ataku našeho kontinentu, naopak zvala na něj další a další davy muslimů. Bez hnutí brvou ignorovala nespokojenost a obavy ostatních národů a diktaturou ve své vlastní zemi dělala vše pro umlčení původního obyvatelstva. I přes potlačování demokratických principů a za podpory poskoků z EU ji největší porážky připravuje AfD, světu vykreslované jako extrémistická krajně pravicová a populistická strana. Jen pro zajímavost, její předsedkyně  Frauke Petry přišla nedávno o svůj automobil, který se stal obětí jednání neextremického žháře.

  Až po poslední berlínské ztrátě mnoha hlasů to vypadalo, že by se mohla Merkelová kát. Opak je pravdou. Místo uznání vlastních chyb se snaží shodit vinu na země jihovýchodní Evropy, které údajně nepohlídaly hranice Schengenského prostoru. Nelituje svého chování, jehož součástí byla pozvánka pro více jak miliónu muslimů, devastace tranzitní části Evropy a komplikací vzniklých chováním kulturně i nábožensky naprosto odlišných migrantů. Také hospodářsko-ekonomický dopad a totální změna bezpečnostní situace v Německu, Rakousku a Francii jsou katastrofou.

  Změnu jsme nezaznamenali ani na Bratislavském summitu EU uskutečněném minulý týden. Prostí lidé si odvyknuli protestovat a nahlas nesouhlasit. Jen pomalu se přemísťují z pohodlných domovů zpět do ulic. Média, korporace a úřady pracují pro politické elity a proti zájmům obyvatelstva. Přesto se stále více začíná projevovat nespokojenost a v sousedním Německu se ulice zaplňují. Jen tak se podaří přinutit politiky být opět zodpovědnějšími. Musí se začít bát dělat to, co je postaví do role kůlu v plotě. Dokud se to nestane, nemůžeme očekávat, že budou pracovat ku prospěchu nás občanů.

J3.K