Sladká evropská demokracie

  Pokud se ptáte, proč by někdo vzdával boj před posledním tažením, není tomu tak. Jde čistě o matematiku. Jestliže Macron získal minimální náskok před sympatickou a nikoliv krajně pravicovou Le Pen (toto označení jí mohou přidělit pouze troubové, stačí si pořádně přečíst základní body jejího předvolebního programu), a voliči kandidáta Fillona, který skončil třetí po radě svého guru automaticky přejdou na stranu Macrona, je vcelku jasné, co nám součet jejich společných hlasů napoví. Takže unijní demokraté otvírají šampaňské a slaví dalších pár let trávených v teplých bruselských lavicích už nyní.

  Mezitím skutečná archaická levice vyprovokovala ve Francii nepokoje a prohlašuje, že jakékoliv další výsledky v rámci ochrany demokracie neuzná. Jak srovnatelné to je chování jim podobných v USA po zvolení Donalda Trumpa. Smutné je, že jde opět většinou o mladé lidi, jimž byla do hlavy nalitá doktrína o tom, jak má demokracie vypadat. Zdá se, že mládež velké části světa má stejný problém. Prošli podobným systémem školství, který se momentálně tvoří i u nás a vede k naprosté anarchii a nepochopení základních demokratických principů vznikajících stovky let. Problémy multikulturních společností nemajících tradici, historii a odkazy, na které by se mohly odvolávat, způsobují snahu zlikvidovat existující pravidla bez ohledu na katastrofální následky. Opět je zjevné, jak snadno jsou mladí manipulovatelní, chybí jim úcta, disciplína a smysl pro kompromis.  V jejich čele přitom stojí většinou staří harcovníci schopní vytřískat nový kapitál i tam, kde se zdálo, že žádný není.

  Francouzské prezidentské volby ukazují pravou tvář Evropské unie. Obavy vládců Evropy vzbuzuje jakýkoliv projev odporu vůči jejich praktikám. Hysterický strach z možnosti ohrozit získanou moc, doplněnou bezuzdnou fantasií a touze po bezpreprecedentní poslušnosti vlád jednotlivých zemí a jejich občanů, se projevuje momentálně maximální podporou všech, kteří ještě nepochopili, kam se tento evropský moloch řítí. Nedivme se Francouzům, množství muslimů je mohutnou volební sílou, kterou si po vzoru Anglie a Francie přivedlo i Německo. Unie znamená islamizaci a každý muslim je zase momentálně zárukou dalšího pokračování funkčnosti této zrůdnosti. Kdo neodejde včas, stane se součástí Evropského chalifátu. Kolik bělochů bude v té době ještě naživu, to je otázka.

  Marine Le Pen je jednou z mála odpovědných, která si toto uvědomuje. Nyní není důležité, kolik pracovních dní bude mít jeden týden, jaké peníze půjdou do školství. Podstatný je především směr, kterým se každá země vydá. Francie mohla po Anglii ukázat, že jí nikdo velet z Bruselu nebude. Mohla tak jít příkladem i zemím, které jsou schopné tvořit hodnoty bez závislosti na rozdělování peněz u bruselského stolu. Pokud by to dokázala, byl by rozpad Unie otázkou času. Mohla vzniknout menší hospodářská uskupení včetně silné Visegrádské čtyřky. Francie se rozhodla jinak, i když přesně dle předpokladů. Nečekejme v druhém kole voleb zázraky. Pokud se nestane něco skutečně drastického, Marine  Le Pen hlavou Francie prozatím nebude.

  Soustřeďme se radši na naše volby, které rozhodnou o to, jak moc se bude podlézat Bruselu a nebude li nastolena za Slovenska nám dodaná diktatura. Na Maďarsku je vidět, že se nekalým živlům mířícím k nám přes západní hranice bránit dá. Je k tomu však třeba politické vůle a ještě více národní hrdosti. Francie nám momentálně opět nepomůže. Je to jen na nás.

J3.K