Smutek a hlad ve Würzburgu

   Před necelým rokem jsme psali o Frankfurtu a zklamání z absence německého smyslu pro pořádek a řád. Návštěva Würzburgu, tedy krásného města s historickým centrem a hradem, byla ještě více zarážející. Přes den Vás může překvapit obrovské množství aut, která parkují podobně jako v Praze. Je totiž evidentní nedostatek parkovacích míst. Zarážejícím faktem však je, jak se snižuje úroveň vozového parku, už se zdaleka nejedná o kdysi naleštěné mercedesy a bmw. Množství starších typů stojících před domy kazí dojem z vnímání Německa jako automobilové a hospodářské velmoci. Würzburg je také trochu malým Amsterdamem, všude se povalují kola různého stáří a stavu, to povalují berte doslovně. Pokud by k tomu Zelení u nás budováním cyklostezek rádi dospěli a třeba Prahu tak zaneřádili odporným šrotem přivázaným k uličním lampám a stojanům určeným k zabezpečení jízdních kol, budu rád, že do centra našeho velkoměsta moc jezdit nemusím.

  Daleko markantnějším a neveselým rozdílem působí podvečerní návštěva centra. Sobotní večer patříval ve větších městech německé mládeži, kluby a restaurace měly žně. Vzhledem k hladu, který nás vyhnal do ulic shánět potravu, zároveň chuť na nepasterizovaný pěnivý mok, blízkost centra, to vše nás přinutilo zanechat auto u hotelu a pěšky zamířit za stanoveným úkolem pořádně se najíst. Netušili jsme, jak složité to bude.

  První kroky vedly od místa ubytování kolem rychlého občerstvení. Pizza, sushi bar a himalájský fastfood vybudované v objektu bývalé benzínové pumpy nebudily zrovna respekt a naše chuťové buňky řekly NE. Prošli jsme kolem multikina a kongresového centra s tím, že vhodných občerstvovacích zařízení na nás čeká mnoho. Město zvyklé na pořádání velkých akcí přeci musí přetékat množstvím restaurací. Poblíž kongresového paláce však byly pouze hotely a až po delší době jsme objevili množství lidí uvnitř i před dveřmi zajímavé cantiny. Minuli jsme ji s tím, že je plno a i když repertoár jídel byl zajímavý a počet hostů svědčil o kvalitě menu, chtěli jsme klasickou německou hospůdku s gulášovou polévkou, pivem a steakem. Až později nám došlo, jakou chybu jsme udělali.

 Mezitím jsme si začali všímat ploužících se postav. Zpočátku nám nebylo divné, že děvčata chodila nejméně po třech, ještě více v doprovodu mužů. Za chvilku jsme si povšimnuli, že je daleko více lidí na ulici se vyskytujících jaksi exotického vzhledu, zdaleka ne středomořského. Černoši, vousatí muslimové a arabština všude kolem. Ženy pouze Evropanky, jejich do šátku zahalené kolegyně museli asi hlídat domácí krby. Navíc jsme postupně míjeli samé restaurace typu Kebab. Čínské bistro, turecká a indická restaurace, s opovržením jsme zamítnuli McDonald. Německá klasika nikde. Tedy vůbec nikde. Po hodině dlouhém bádání a hledání jsme našli šest kebabů, pět čínských restaurací, dvě rychlopizzerie, dvě arabské speciality, McDonalds, a čtyři sushi bary. Jednu mexickou a kubánskou restauraci, ty byly spojené a do dálky svítily neonovými trubicemi tak, že to odpuzovalo. Měli jsme už opravdu hlad.

  Okruh se uzavíral. Z důvodu vyšších principů kebab nejíme, čínskou restauraci si je třeba vybírat pečlivě dle toho, jak vypadá zázemí, kam nemůžete nahlédnout, tam netušíte, co vlastně jíte, sushi nám nechutná a v mexické nebyla ani noha, což je vždy podezřelé. Náhle jsme stáli opět před bývalou pumpou smíření s pizzou do ruky. Když jsme zjistili, že černoch za pultem do ní asi z nějakého osobního důvodu nedává šunku ani maso, opustili jsme místo a vrátili se k verzi s autem.

   Nebudu to prodlužovat. Nejdříve jsme dojeli k McDonaldům, odpudivější zařízení této značky jsem ještě neviděl. Dali jsme tedy do navigace restaurace. Projeli jsme kolem několika dalších ,,čín‘‘, kebabů, tureckých a orientálních zařízení a skončili po 15km po centru města najetých v alternativním podniku s naprosto originálním jídelním lístkem. Vybrat ze tří hlavních jídel nebylo nic těžkého, vepřové obsahovalo jen jedno. Žádný steak sice, ale aspoň něco. Pivo jsme oželeli, stejně ho neměli, pouze lahvové. Hlad jsme tedy nakonec zahnali. Trvalo to dvě a půl hodiny, německou hospodu jsme prostě nenašli. Druhý den jsme se dozvěděli, že opravdu mizí a poředevším poslední rok tím byl typický. Aspoň ve větších městech.

  Evropa se mění, my to u nás zatím moc nepociťujeme. Ale Německo už dávno není tím, na které jsme byli zvyklí. Evropským politikům v čele se Zelenými a socialisty se daří postupně zlikvidovat tradiční uspořádání a je mi smutno z toho, že už skoro nepoznám, jsem li doma nebo v Orientu. Nechci takto dopadnout u nás. Nezměníme li ale přístup k politikům a volbám, čeká nás nepěkná budoucnost.

J3.K