Soukromá versus veřejná

  Vzhledem k tomu, že má dvojčata už absolvovala pár tříd základní školy a vzhledem k okolnostem se jim podařilo býti žáky soukromé i státní, mohu začít porovnávat. Samozřejmě si uvědomuji, že se ústav od ústavu liší, nicméně do tohoto srovnání zakomponuji i zkušenosti jiných rodičů dětí, se kterými jsem denně ve styku na sportovištích. Předem mohu upozornit, že zcela překvapivě a na celé čáře prohrála škola soukromá.

   Kluci absolvovali první dvě třídy ve státní, problém byl s přístupem paní učitelky, jejíž obliba v dívkách a neúměrná kritičnost ke klukům byla zarážející. Také obrovský rozdíl v nejednotném přístupu k mým dvojčatům byl drsný a škody pedagožkou napáchané jsme napravovali další dva roky. Netýkaly se samotného vzdělání a známek, šlo o spravedlnost a vnímání dětí, také o uvědomění si jejich rozdílnosti. Arogance vedení školy při podání naší stížnosti byla neskutečná a odchody dalších žáků před námi i po našem odchodu nás ujistili o správnosti našeho rozhodnutí jít jinam. Přesto důvodem nebyla úroveň výuky jako takové.

  Bohužel jsme zvolili v zájmu dětí soukromou školu. Nejdříve jsme byli překvapeni tím, v jak velkém byli naši potomci předstihu. Též způsob výuky nám připadal relativně pohodový, připomínalo to letní tábor a my jsme tomu nepřikládali velký význam a brali to jako součást inovativního přístupu. Problémy začaly se začleněním do malého kolektivu. Bylo vidět, že už takto malé děti si uvědomují sílu peněz a tak chvilku trvalo, než si kluci získali respekt poměrně rozmazlených dětí, tím ale upravili chod třídy a paní učitelka třídní byla nakonec ráda, že jejich příchodem se mnohé zlepšilo.

   Bohužel po půl roce odešla ředitelka z důvodu nemoci a do konce školního roku nezůstal z původního sboru nikdo. Noví učitelé, ředitelka, družinářky, nedostudovaná psycholožka, to vše přispělo k tomu, že začal chaos podpořený experimenty, kterými se prezentoval nový management školy. Nechci zde popisovat praktiky, ale nikdy jsem netušil, jak snaha vyniknout a být autoritativní může zapůsobit na děti i rodiče. Rozvrácení všeho, co fungovalo, chrastění měšci, psychologické rozbory dětí od někoho, komu visí v kabinetu heslo přes půl zdi ve znění - Zlobivé děti je třeba utratit - a neschopnost zvládnout dvanáctičlennou třídu nás ze dne na den přinutila najít nové řešení.

  Bohužel vzhledem k příslušnosti synů k víceméně nepřátelským sportovním klubům byla potřeba je rozdělit a každého z nich dát do jiné sportovní školy. Povedlo se a byli jsme velmi překvapeni jak přístupem učitelů a vedení škol, tak i rozdílem ve vzdělání .Oba museli hodně zapracovat, aby se dostali opět nahoru, také schopnost učit se byla zanedbána a její restart stál plno sil. Proklamovaná výuka angličtiny i s rodilým mluvčím v soukromé škole Spektrum na Proseku se ukázala být naprosto nedostatečnou a synové museli s úsilím mnohé dohánět. Finanční prostředky byly naprosto neúměrné tomu, co studiem žáci získali.

   Nyní mohu prohlásit, že soukromá škola není samospásná a státní ji může mnohonásobně převýšit, a to nejen úrovní, ale i přístupem. Vždy záleží jen a jen na lidech. A ti malí človíčci stojí za to, abychom sledovali, je li kolem nich všechno v pořádku. Neuhlazovat jim cestičky, ale vypořádat se s těmi, kteří se jim mstí za svou neschopnost a možná dozvuky z nepovedeného vlastního života. A nedržet pusu a krok tehdy, když vnímáme podobné dění v jejich okolí. Něco platit navíc neznamená mít v bonusu vyšší kvalitu. Někdy je to jen naše lenost a hloupost….

   A ještě maličkost. Dětský psycholog je instituce, která je módní a znám jednoho, který mi řekl…je to sice můj job, ale zcela upřímně…z těch dětí, které mi se vodí, je 98% naprosto normálních, což nemohu říci o pedagozích. Nehovoří to za vše?

J3.K