Srí Lanka a Maledivy: zážitkové cestování? 1.část

  My jsme tentokrát za zážitky vyrazili na Srí Lanku a Maledivy. Žádné velké dobrodružství nikdo nečekal. Jaké jiné drama vás může potkat na Maledivách, než dramatický západ slunce, který sledujete s dramaticky pojmenovaným koktejlem v ruce? Ani Srí Lankou už dávno nezmítá občanská válka, její džungle už dávno nejsou velkou neznámou plnou nebezpečných nástrah a jediné skutečné riziko komunikace s místní odlišnou kulturou spočívá v tom, že nikdy nevíte, co to jejich „é-e“ (psáno „is it“ – ano, skutečně je to anglicky) právě znamená (jestli souhlas, nesouhlas, otázku nebo pozvání na pivo), nebo že nepochopíte některou z nechtěných slovních hříček („School good?“ neznamená, jestli je škola dobrá, ale jestli je dobře nastavena klimatizace, tázáni jste totiž ve skutečnosti na to, zda „cool is good“).

  Pro nás potápěče však obě země představují především v tomto ročním období hotový ráj. Kdo z potápěčů netouží po tom setkat se osobně s velrybím žralokem! Tihle mořští obři táhnou koncem roku právě kolem Srí Lanky a Malediv. Harmonogram a itinerář naší cesty se proto odvíjel právě od tohoto přírodního jevu.

  Vše jsme pečlivě dopředu naplánovali a dlouho před odletem už naši mysl zaměstnávaly představy sluncem prosvíceného průzračného a vyhřátého oceánu plného majestátních žraloků a uhrančivě elegantních mant, které bdí nad věčným klidem téměř 250 velkých ztroskotaných lodí na mořském dně. Nějak jsme přitom ale zapomněli, že naše cesty vždy doprovází neplánovaná a výrazně méně příjemná dobrodružství.

  Ačkoliv jsme na západní pobřeží Srí Lanky přiletěli v době, kdy je prakticky garantované nádherné letní počasí, přivítal nás déšť. Předpovědi vytrvale hlásily na každý následující den jasnou oblohu, ale z oblohy místo toho každým dnem padaly silnější a silnější provazce vody. Slunce se několik dní neukázalo, tropická bouře sílila, a nakonec si i meteorologové přiznali, že nelze mlčet o cyklónu, který se vytvořil u jižního břehu Indie a znatelně zasahuje malý nedaleký ostrov. Ve svých předpovědích na následující dny však byli i nadále neústupně optimističtí.

  První část našeho vypracovaného programu vzala za své. Na potápění nebylo ani pomyšlení. Moře bylo rozbouřené. V následujících dnech se začaly oficiálně sčítat nezvěstné rybářské lodi a jejich posádky. Jen v našem městečku se jich ztratilo sedm, u indických břehů se hovořilo o stovce. Jako ve všech rozvojových zemích lze plavce mezi obyvateli pobřežního pásma a mezi rybáři spočítat na prstech jedné ruky. Na dně oceánu tak leží další stovka malých čerstvých vraků.

  Většinu času jsme byli nuceni prosedět v plážovém baru, který je součástí potápěčské základny v Negombu. Spolu s místními potápěči jsme přes déšť pozorovali neklidný hnědě zakalený oceán a silou myšlenky se marně snažili přírodu přivést k rozumu. Ojedinělé chvíle, kdy déšť ustal, jsme využili k objevování přilehlého okolí. Loďkou jsme se projeli po nedaleké před větrem chráněné laguně plné mangrovy obrostlých ostrůvků, které poskytují domov volavkám, pelikánům, varanům (kteří ovšem bez sluníčka neměli nejmenší důvod vystrkovat nos z tmavé džungle, a tudíž se nám neukázali) a drzým makakům (kteří se naopak ukazovali víc než ochotně). V hnědé vodě člověk chtě nechtě vyhlížel hřbet krokodýla; zejména ve chvíli, kdy nás místní vyzvali, abychom uprostřed laguny z lodě vystoupili a šli se brodit po mělčině. Na Srí Lance žádní krokodýli nejsou, ujišťovali nás. A tak jsme vylezli, prošli se po kolena vyhřátou zkalenou vodou a vrátili se na loď. Teprve na internetu jsme si tuhle místními garantovanou informaci ověřili. Není to dlouho, co tu jednoho britského novináře sežral krokodýl, když si chtěl v laguně opláchnout ruku!

  Po pár dnech bez jediného ponoru, ale aspoň s pár pěknými výlety, kde nás nic jiného než komáři nepokousalo, jsme vyrazili na letiště a vydali se na vysněné Maledivy. Z letiště jsme se měli přesunout přívozem do hlavního města Malé, kde jsme měli přespat, a druhý den ráno jsme plánovali přepravit se pomalým čtyřhodinovým trajektem na vzdálený atol, kde na tropickém ostrůvku o rozměrech 300 x 700 m a s nejvyšším bodem 1,2 m nad hladinou moře žije místní muslimské obyvatelstvo a ubytování se nabízí jen ve dvou penzionech. Žádné rezorty, žádný turistický skleník. Jen jsme se museli smířit s tím, že těch pár dní neuvidíme ani kapku alkoholu a já se v té průzračně vodě rozhodně nevykoupu v bikinách. Na tomhle autentickém ostrůvku jsme chtěli poznávat maledivskou kulturu a především se v jeho okolí potápět.

  Na Maledivách jsme přistáli pozdě večer a přivítala nás obloha posetá hvězdami. Teploměr ukazoval o pár stupňů víc než (pro nás milovníky tepla poněkud zoufalých) 26 stupňů, s nimiž jsme se museli smířit na Srí Lance. U východu z letiště jsme naskočili na přívoz a za patnáct dvacet minut už jsme vystupovali v hlavním městě Malé.

  Při pohledu na hvězdné nebe jsme podlehli i my meteorologickému optimismu a vyrazili jsme na noční procházku přes město k terminálu, odkud měl ráno vyplouvat trajekt. Tou dobou jsme obdrželi zprávu z atolu, jestli si nechceme cestu rozmyslet, protože není jisté, že budou jezdit trajekty.  Krátce na to nás uprostřed vybetonovaných úzkých ulic hlavního města, které se rozkládá na ostrůvku o délce sotva 1,5 km zastihl prudký vítr a déšť. Cyklón ještě souostroví neopustil a jeho nečekaný bleskový návrat zchladil nejen okolní teplotu, ale i náš optimismus ohledně ranní plavby na atol.

  Na terminálu nacházejícím se hned vedle památníku tsunami, který ten večer smáčel divoký příboj, jsme se dozvěděli, že trajekty skutečně nejezdí. Ale můžeme to zkusit ráno. Situace se každou půlhodinu mění. Vrátili jsme se živými ulicemi, na kterých ovšem nenajdete jediný bar, jen sem tam kavárnu či stánek s rychlým občerstvením (podle množství obchodů podél ulic lze soudit, že Maledivané svou životní energii čerpají spíše z lithiových baterií v mobilech než z jídla a pití), zpět do hotelu a netrpělivě očekávali, co nám přinese ráno.

  Přineslo slunečnou oblohu (skoro po týdnu v tropech konečně sluníčko!) a novou naději. Z terminálu nám po telefonu sdělili, že trajekty skutečně zase vyplouvají. Pro jistotu jsme si tu informaci nechali ještě jednou potvrdit před odchodem z hotelu. Počasí nám přálo. Otazník už visel jen nad tím, jaké počasí bude za pár dní, abychom byli schopni se z atolu včas vrátit a chytit letadlo zpět na Srí Lanku. Tyhle obavy ale nebyly tak zlé, jako ty předchozího večera. Co horšího se může stát, než že si prodloužíme pobyt na rajském atolu?!

  Jenže na pokladně terminálu bylo zase všechno jinak. Trajekty kvůli počasí nejezdí! Příští trajekt? Příští středu (byla sobota ráno). Vyhasla poslední naděje na potápění na Maledivách. Tak blízko jsme byli! Co teď? Zůstat v Malé, v téhle vybetonované kilometrové džungli bez šance na jakoukoliv zábavu nepřipadalo v úvahu. Vrátíme se tedy prvním letem ještě téhož dne na Srí Lanku. Tropická bouře má přece jen větší kouzlo v plážovém baru než v miniaturním hotelovém pokojíku bez oken uprostřed Malé.

  Nečekali jsme, že by změna letu byl velký problém, vždyť jsme letěli s vyhlášenou leteckou společností Emirates. Jenže když jsme zavolali do její místní kanceláře, dozvěděli jsme se ze záznamníku, že je svátek narození Proroka a tudíž státní svátek, a kancelář je proto zavřená. Přebookovali jsme tedy let online. Poté co nám společnost za změnu naúčtovala cenu téměř za novou letenku, nám místo potvrzení poslala zprávu, že platba proběhla úspěšně, ale nepovedlo se zaktualizovat naši rezervaci, a ať proto zajdeme do místní kanceláře společnosti, jinak se může stát, že nebudeme moct odletět. Kancelář byla ale zavřená! Zjišťovali jsme, jestli společnost nemá přepážku také na letišti, je to přece jen souostroví a naše společnost má nezanedbatelný podíl na letech, které sem z celého světa míří. Bohužel nemá.

  A tak jsme volali do kanceláře v cílové destinaci, tedy na Srí Lance. Hlas v telefonu byl přátelský a ochotný, ale jedinou radu, kterou nám poskytl, bylo, ať zkusíme zavolat do Dubaje. Zavolali jsme a následující hodinu a půl s telefonem nalepeným na uchu jsme s paní na druhé straně linky řešili problém. Povedlo se, a nám k ceně za novou letenku přibylo ještě pár tisíc za dlouhý telefonát.

  Do odletu zbývalo asi šest hodin, a tak jsme se rozhodli, že je strávíme na údajně nádherné veřejné pláži na protějším ostrově. Když nic jiného, tak se na ty barevné rybičky podíváme aspoň se šnorchlem. Na nedaleký ostrov odjížděl trajekt každých deset minut. Město už jsme měli prochozené křížem krážem, nebylo co objevovat, tak jsme si vzali taxíka. Člověk by čekal, že na tak malém ostrově budou taxikáři znát každý kout. Opak je pravdou. A ještě více fascinující je jejich reakční čas. Opakovaně jsme zažili následující situaci: nastoupíte do taxi, řeknete, kam chcete jet, šofér se rozjede a po 20 vteřinách se naprosto nesrozumitelně zeptá, kde to je. Vysvětlíte to, protože vy už Malé dávno důvěrně znáte, načež šofér pokračuje v cestě a po dalších 20 vteřinách (to už jste skoro v půli cesty) vám oznámí, že neví, kde to je. Vytáhnete mapu a ukazujete mu místo. Dívá se na mapu a po 20 vteřinách je jasné, že podobné schéma asi ještě nikdy v životě neviděl (to už jste pár bloků od místa, kam jste se chtěli nechat dovézt). V tu chvíli začínáte navigovat taxikáře a na první křižovatce vykřikujete, ať zastaví, že už to dojdete.

  Pokračování zítra...