Srí Lanka a Maledivy: zážitkové cestování? 2.část

   Z trajektu vypadala bílá pláž z jedné strany obklopená modrou vodou, z druhé tropickou vegetací skutečně rajsky. Když si obléknete něco na sebe (jelikož je to pláž veřejná, dámské plavky nepřipadají v úvahu), nasadíte masku a nadšeně se zanoříte, zjistíte, že se nacházíte v laguně, která dosahuje maximální hloubky 60 cm a v níž nežije nic jiného než několik málo miniaturních akvarijních rybiček zcela nezajímavých barev. Od otevřeného moře vás dělí nepřekonatelná hradba ostrých polámaných korálů sahající prakticky až k hladině. Ani druhá varianta, jak strávit (naštěstí jen krátký) čas na tomto ostrově, není lákavější. Sedět v baru na pláži, kochat se výhledem na bílou pláž a oceán a na obzoru panorama výškových budov Malé sice lze (výhled ruší jen občasné náplavy odpadků v nehybných zákrutech pláže), ale něčemu dobrému k pití se nejvíc podobá předražené nealkoholické zázvorové pivo, jehož chuť nápadně připomíná jitrocelový sirup proti kašli.

  Oschnout, (ne)dopít a pryč odtud, do Malé, na letiště a zpět na přátelštější, lidštější Srí Lanku! Předpovědi hlásí, že počasí na Srí Lance už je slunečné. K našemu zklamání ovšem přistáváme opět v dešti. V půli dovolené se ale počasí nakonec přece jen zlepšuje a konečně vysvitne slunce. Místní tvrdí, že teploty se nikdy na Srí Lance nevyšplhají nad 32 stupňů. Teploměr ukazuje 34. Moře se pomalu uklidňuje a jeho hnědá barva pomalu přechází do modravějších tónů. Netrpěliví potápěči se chystají konečně na ponor. Vyrážíme lodí na lokalitu zvanou Maha Gala, která se má dle informací potápěčské základny nacházet 8 km od břehu a jejíž maximální hloubka má být 15 km! Upozorňujeme divemastery na možný překlep (anebo že bychom vyráželi za nějakým skutečně adrenalinovým sportem?). Chvíli vůbec nechápou, na co upozorňujeme, pointa jim vůbec nedochází, posléze bystřejší zareagují: začnou se smát, a text nechají tak, jak stojí. Dodnes ve svých materiálech nabízí rekreační 15 kilometrový ponor!

  Ponor do téhle „15 kilometrové“ hloubky nám nakonec trvá přesně 6 minut. Po zanoření je zřejmé, že viditelnost je téměř nula, ale stále věříme, že ve větší hloubce se to změní. Jakmile však narážíme břichem na dno, které zkrátka nevidíme, je jasné, že nemá smysl v ponoru pokračovat a vracíme se na loď. Následující den to zkoušíme opět, výsledek je podobný, jen viditelnost se o metr zlepšila. O pár dní později vyrážíme za lepším počasím a podmínkami k potápění na samý jih ostrova. Protože zážitků stále ještě nemáme dost a už jsme tu zažili dopravní zácpu nápadně připomínající tetris, vydáváme se na cestu vlakem. Nejdřív dojedeme do Kolomba, kde přestoupíme, a pak zamíříme po pobřeží na jih.

  Na nádraží poznáváme další specifika téhle země. Pouze na jeden vybraný vlak denně na naší trati si lze zakoupit předem místenku. Jízdenku však nikoliv, tu až těsně před odjezdem. Vybírat můžete pouze mezi 2. a 3. třídou. A zatímco platíte u přepážky svou jízdenku, na záda vám do slova a do písmene naskakuje zároveň několik dalších cestujících, kteří do okénka do hromádky vašich peněz přihazují vlastní drobné a domáhají se svého lístku. Nemáte kam uhnout, není z toho chaosu cesty ven. I úschovna zavazadel, zde označovaná jako šatna, podléhá místní a pro nás nepochopitelné logice: zatímco kancelář je v přízemí, těžké kufry k úschově musíte vytáhnout po uzoučkém tmavém schodišti do trezoru v patře (tahle logika je na ostrově skutečně běžná, většina autoopraven, které jsme podél cest míjeli, měly rovněž kancelář v přízemí a těžké náhradní díly – a kdo ví, možná i dílnu – v patře).

  Sama cesta vlakem byl jen o trochu intenzivnější zážitek než běžné příměstské cestování kolem Prahy s ČD. Vlaky jsou starší, klimatizaci kromě otevřených oken řeší miniaturní ventilátorky připevněné na dřevěný strop vagonů, vaše plotýnky při neustálých nárazech a skocích dostávají více zabrat, ale počet osob, které se do jednoho vagonu vejdou, zcela odpovídá tomu, co vídáte po ránu na tratích v těsném sousedství Prahy. Tedy na první pohled. Jakmile totiž míjíte vlak v protisměru, spatříte trsy cestujících, které visí za jízdy ven z každých otevřených dveří.

  Lidé tu mají k sobě mnohem blíž, takže tělesný kontakt a neustálé tření se o sebe jim na rozdíl od nás vůbec nevadí. Jejich zaslepená cílevědomost nás nepřestává fascinovat. Když se rozhodnou projít vagonem, tak jím projdou, ať už jim stojí v cestě cokoliv – davy cestujících, vy nebo vaše dva kufry. Nečekají, až uhnete, cestu si razí přímo přes překážky, které pokud samy neuhnout, budou straženy. Je zřejmé, že jsme jediní v celém vlaku, komu to připadá divné.

  Při přestupu v hlavním městě jsme svědky dalších vlakových scén, které jsou naší kultuře cizí. Nikdo nečeká, až lidé z vlaku úzkou chodbičkou a dveřmi vystoupí. Malé rachitické Srílančanky se agresivně tlačí do vlaku navzdory davu valícímu se ven. Jejich spolucestující jim zvenčí přes hlavy vychovaných, ale neschopných, a tudíž stále ještě venku čekajících cizinců, podávají do okénka kufry a jiná objemná zavazadla, aby zabraly poslední volná místa. Většina turistů nemá v tomhle boji šanci uspět a několik hodin cesty na jih musí strávit na nohou. Od předchozího vlaku se tenhle liší jen tím, že teď je vagon 2. třídy řazen hned za dieselovou lokomotivu a otevřenými okny dovnitř kromě ohlušujícího hluku proudí také zápach nafty.

  Místní rodiny vměstnané často na jedinou dvousedačku (jejíž rozměry odpovídají drobným proporcím místního obyvatelstva) začínají vybalovat svačinu, která je obvykle stejná jako snídaně, oběd i večeře - rýže s kari, a rukama se pouštějí do konzumace; zatímco vám se pomalu začíná ze všeho toho klepání, hluku a nezdravého klimatu dělat špatně. Ačkoliv na Srí Lance (na rozdíl třeba od Karibiku) se s hlasitou hudbou na veřejných místech téměř nesetkáte, burácející vlak je ideální příležitostí pro místní muzikanty, aby předvedli své (zejména bubenické) umění a vydělali si pár rupií nebo ještě lépe pár dolarů. Dobrovolně se vzdáváme těžko vybojovaného místa k sezení, abychom našli útočiště v otevřených dveřích s fascinujícími výhledy na jen pár metrů vzdálený příboj oceánu na jedné straně a na tropickou džungli na druhé straně vlaku.

  Na jihu nás čeká nádherné počasí, kouzelné pláže a plážové bary, spousta potápěčských základen a škol surfování, a také veškeré nápisy v ruštině. Letošním hitem ruského cestovního ruchu je zřejmě letovisko Hikkaduwa. Potápěčské základny nabízí ruské instruktory, srílanský personál hovoří rusky (stejně nesrozumitelně jako anglicky), ceny jsou vyšší než o pár set kilometrů severněji, přibylo také obchůdků se suvenýry a naopak ubylo stánků s pouličním občerstvením. Místní žijí a zaplňují ulice až za pomyslnou hranicí tohohle plážového panoptika.

  Ačkoliv se nám z lodi podaří spatřit zblízka plejtváky obrovské, ve vodě stále ani ploutev. Ponory k úžasným historickým i moderním vrakům by za jiných okolností bylo nezapomenutelným „akváriovým“ zážitkem. Jenže příroda nám stále nepřeje. Viditelnost se pohybuje mezi pěti a sedmi metry, silné proudy námi lomcují proti zrezavělým hranám ztroskotaných lodí obrostlým žahavými korály. Barevné rybky ve zvířeném písku a kalu jsou sotva vidět, pokud se přímo před tímhle nečasem někde neschovávají. V tu chvíli dostáváme zprávu ze základny na západním pobřeží, že viditelnost je 15 metrů a ponory na vraky jsou báječné.

  Opět měníme plány. Vyrážíme do hor na čajové plantáže a nejvýš položené viktoriánské golfové hřiště v Nuwara Eliya. V nadmořských výškách nad 2 tisíce metrů teploty po západu slunce drasticky klesají tak, že vytahuji z kufru zimní bundu. Ale nejvýše osídlené místo ostrova, kde nocujeme pod několika vrstvami teplých přikrývek, nás odmění kouzelným východem slunce nad čajem porostlými svahy. Majitelé chaty nás ráno ochotně berou na nedaleké plantáže zcela mimo turistické trasy, kde se v šortkách prodíráme mezi čajovými keři za pestrobarevnými sběračkami, zatímco místní nás uklidňují, že tu nic jedovatého nežije. To jen všechny písemné zdroje hovoří o tom, že na Srí Lance je nejvyšší výskyt úmrtí v důsledku uštknutí smrtelně jedovatým hadem; dochází k němu především na plantážích! Stoupáme do výšky 2300 m. n. m. a obdivujeme dramatická zelená panoramata, nad nimiž krouží orli. Tohle je Srí Lanka!

  Je na čase se vrátit. Vyrážíme na 240 km dalekou, ale sedm hodin dlouhou cestu zpět na západní pobřeží. Mnohé silnice jsou ve skvělém stavu, ale nekonečné zákruty a bezohledné způsoby místních řidičů (jež jsou běžně upozorňováni na to, že jsou předjížděni, troubením, které ovšem drtivá většina z nich považuje za signál k tomu, aby šlápli na plyn, a to bez ohledu na to, v jak ostré a nepřehledné zatáčce se zrovna nacházíte a jak hluboký sráz začíná hned za krajnicí) vedou k tomu, že průměrnou rychlost 35 km/h nelze překonat. Zato ale máme spoustu času kochat se měnícími se výhledy, kdy vysokohorské čajové plantáže přechází přes horské jehličnany v porosty eukalyptů a bambusů až po tropické palmy a neprostupnou vlhkou džungli kolem řek a vodopádů.

  Máme před sebou poslední den na ostrově, který jsme odhodlaní využít konečně ke kvalitnímu potápění. Lodí vyrážíme v půl sedmé na mlhou zahalený oceán, abychom po hodině a půl minuli 30 km vzdálený v oparu zahalený přístav Kolomba a zakotvili nad nádherným vrakem. No, nádherným? Za normálních okolností bezpochyby ano, jenže moře se opět bouří, viditelnost klesla a silné proudy nás nutí držet se kotevního lana, aby nás ten podvodní vysokorychlostní expres nesvezl třeba opět na Maledivy.

  A aby toho nebylo málo, přihlásila se o slovo i večeře z předchozího večera. Devilled chicken, neboli ďábelské kuře, které je po kari s rýží asi druhým nejoblíbenějším jídlem na ostrově, byť po jeho pálivé chuti na jazyku marně pátráte, mělo po ránu vskutku ďábelskou dohru. V kombinaci s hodinou a půl na lodi na zčeřeném moři a silnými proudy ve vodě nám připravilo malé potápěčské peklo. Na další potápěčské pokusy už nebyl čas. V nepříliš dobré kondici jsme ještě téže noci nastoupili do letadla a vraceli se domů.

  Říká se, že zážitky nemusí být dobré, hlavně že jsou intenzivní. Tohohle úsloví se na všech našich cestách urputně držíme. Naše zážitky z dovolené nám obvykle nikdo nezávidí – a ani tentokrát zřejmě závidět nebude – ale vždycky pobaví.  Na druhou stranu, kdo může říct, že zná důvěrně Malé, že zažil na Srí Lance hurikán, kdo letěl na otočku na Maledivy, jen aby ochutnal čerstvý džus z místního typického ovoce zvaného kurumba (nápoj mdlé chuti i konzistence, za jehož exotickým názvem se skrývá obyčejný kokos!), kdo zažil v Indickém oceánu nulovou viditelnost…??!!!