Stávkující učitelé

  K jednání s odbory jsou často ve velkých firmách  vysíláni ti nejlepší stratégové z HR oddělení a jejich schopnost se domluvit je vysoce ceněna, protože dohodnout se s vyděrači je většinou složité. Tím nikdo neříká, že není občas třeba si bránit své, tedy za dobře odvedenou práci požadovat odpovídající výplatu. Bohužel u řady profesionálních odborářů chybí sebereflexe. Nejsou schopni posoudit, zda úspěšné hospodaření společnosti, ve které pracují, je důsledkem dobrého vedení, podstoupeného rizika, správného podnikatelského záměru a rovnováhy mezi potřebami firmy a jejích zaměstnanců. Protože bez toho by prostě fungovat nešlo. Pokud odboráři příliš tlačí na pilu, navíc s právní ochranou v zádech, mohou v důsledku dosáhnout až na přestěhování podniku a ztrátu zaměstnání. Především v době vyšší nezaměstnanosti tak riskují vlastní problémy. Odborářské předáky zaštítěné právníky HR oddělení většinou nesnáší, přesto se je snaží nedráždit. V Itálii byli často likvidováni mafií, která se účastnila na vedení firem. U nás mají vcelku štěstí, i když občas by možná trochu respektu k zaměstnavatelům vnímat měli.

  Státní zaměstnanci jsou však v rukách vrcholných odborářů daleko silnější zbraní. Opět jsme u toho. Rozsáhlý státní aparát má mnoho nevýhod. Je drahý, skřípe a navíc živí mraky nepotřebných jedinců, kteří by jinak museli hledat místo na nenasyceném pracovním trhu. Pracují li pro stát, dokáže jejich stávka ochromit dění v celé zemi. I kdyby protestovali všichni zaměstnanci naší největší soukromé firmy, tedy Škody Mladá Boleslav, stát by fungoval dále a problém by musely řešit vnitropodnikové orgány. Pokud ale vysadí z práce zaměstnanci například v dopravě, školství, zdravotnictví, energetice či úředníci, rázem je ochromeno celé odvětví, případně to má dopad na celou zemi. A to šéfové odborů ví moc dobře. Takže mohou tlačit na vládu, veřejné mínění, protivládní a levicová média je v tom navíc podpoří. Takže v důsledky lze za ústupky při jednáních dosahovat určité úlitby vedoucí v budoucnosti až k předsednictví v Senátu či v Parlamentu. Dá se očekávat, že oceněný odborář skončí v ČSSD, kdysi byl samozřejmě členem KSČ. Možnou alternativou je v současnosti ještě Pirátská strana. Mít odboráře na své straně znamená ulehčení vládnutí a snadnější činnost v opozici. Nelze se na to však spolehnout, záleží také na hladovosti příslušných odborářů.

  Pedagogové představují velmi důležitou část státních zaměstnanců. Na rozdíl od úředníků je země potřebuje. Bohužel v nynější době se vytratila jejich loajálnost ke státnímu zřízení a dochází k politikaření. Do škol pronikly politické neziskové organizace, byla spuštěna inkluze a úplatkem za to má být zvýšení platů, které značně převyšuje možnosti státní prázdné pokladny. Pravdou je, že za její prázdnotu nemohou učitelé, ale je důsledkem neschopnosti vlád nastavit pravidla pro fungování nadnárodních korporací, bank a zabránit mrhání se státními prostředky. Nahrazením této vlastní nekompetentnosti zvyšováním daní, represí malých a středních podnikatelů a často až protiprávním vydíráním v podobě agresivity finančních úřadů je hraniční možností, jak uspokojit potřeby ostatních, ovšem za cenu postupné likvidace produktivní vrstvy obyvatelstva. Učitelé se tak přidávají na stranu těch, kteří chtějí více, ale to nejde bez toho, aby jiní měli méně. Takže se zvýší daně, přitlačí na podnikatelskou sféru, zabaví majetek, který se prodá pod cenou a dodají se další lidé exekutorům.

  Zásluhy pedagogů o úroveň vzdělání se stávají spornými. Existují vynikající učitelé, kteří dokážou mládež zaujmout a naučit. Mají však svůj protipól v pouhých agitátorech bez schopnosti vtáhnout studenty do děje. Dále je s podivem, že se školy nepustily do stávkování, když se spustila inkluze, proti které hlasuje 10 z 10ti pedagogů, plno peněz stojí potřební asistenti. Za to toho podporují páteční nechození do škol u žáků aktivních v oblasti klimatické hysterie. Místo vysvětlování, co způsobuje CO2, kde se berou skleníkové plyny, jak funguje Sluneční soustava a jak velkým nesmyslem je démonizovaná uhlíková stopa, popsáním klimatických cyklů v minulosti a objasnění fyzikálních zákonů bránících samovolnému vzniku dostatečného množství megawatthodin k uspokojení potřeb lidstva podporují přerušení výuky a ještě se toho flákání účastní. Zároveň se stali prodlouženou rukou politických stran a neziskovek. Ve školách všech stupňů dochází k indoktrinaci a politické diferenciaci, o čemž svědčí sundávání portrétů prezidenta republiky a jejich nahrazování podobiznami velmi kontroverzního předchůdce a bývalého elitního, a komunistickým režimem relativně hýčkaného, disidenta Václava Havla. Zároveň dochází k zdaleka ne všemi odsouhlasené multikulturní výchově a nevratným změnám vedoucím k poklesu úrovně vzdělání. I pod tím jsou podepsaní někteří pedagogové. Sekulární školství je minulostí.

  Řada učitelů pracuje na dvou frontách. Ve státním, ale i soukromém sektoru. Množství soukromých škol není malé, dá se tam slušně přivydělat, což je podobné, jako ve zdravotnictví. Zaslouží si tedy učitelé více peněz? Někteří rozhodně ano. Jenže jak ocenit ty skutečně dobré, když kolikrát samotný ředitel či ředitelka nedokáže ocenit a rozlišit schopnosti jednotlivých pedagogů? Jenže v této době, kdy vláda pracuje se schodkovým rozpočtem, na zvyšování platů prostě není. Dokud vládní kabinet nezačne šetřit a nezeštíhlí státní aparát tak, aby počet zaměstnanců jím živený z peněz daňových poplatníků neodčerpával tolik prostředků, nemá právo zvyšovat platy komukoliv, kdo je státním zaměstnancem. Neproduktivita státního molochu je strašidelná a učitelé jsou jeho součástí. Snižme tedy nejdříve počty nepotřebných úředníků, pronajměme uvolněné budovy, zdaňme podnikání korporací tak, aby neměly výhody nad ostatními podnikatelskými subjekty. Naučme se hospodařit s tím, co máme, a ne s tím, co si půjčíme. Toho lze dosáhnout zavedením trestně - právní odpovědnosti politiků i v těch nejvyšších funkcích a trestáním defraudace peněz na ministerstvech a na radnicích. Zrušme nepotřebné školy s humanitním zaměřením, čímž se uvolní řada pedagogů, kteří dosud chybí. A v neposlední řadě požádejme staré mistry, aby předali své umění pracovat mládeži. Teprve poté uvažujme o tom, má li někdo ze státního sektoru dostat přidáno.

J3.K