Tak nám začala Matějská pouť

  Matějská pouť ale není pouze jarním probuzením Prahy, ale také měřítkem toho, jak na tom jsme ekonomicky. Přiznejme si, že dát 100 korun za svezení se na jedné atrakci je poměrně drahý špás, to i přesto, že jde o nejvyšší cenu v areálu. Mnoho dalších se nebezpečně svou výší přibližuje a návštěva oblíbené pouti tak bude pravděpodobně průvanem v peněžence. Zvláště při návštěvě adrenalinových zahraničních atrakcí. Jejich technologická vyspělost samozřejmě něco stojí, energetická náročnost je také zřejmá a přeprava z větší vzdálenosti není zadarmo. Je ovšem pravdou, že majitelé a provozovatelé kolotočů a jejich vyspělejších následovníků byli vždy ekonomicky velmi uvědomělí a netrpí nedostatkem. Svou práci po generace předávanou dále nedělají pouze z lásky ke kočovnému životu. Umí velmi dobře počítat.

  Touhu po na první pohled nebezpečných aktivitách v sobě máme asi zakódovanou. Již od malička nás vzrušují houpačky, kolotoče, později se přidá radost z rychlosti, výšek, strašící monstra ve tmě. Příprava nevšedních zážitků má svou úroveň, někdy máme dojem, že z nás provozovatel udělal blbce, jindy si řekneme, že to bylo super. Mýlíme se. Blbce ze sebe děláme sami. Necháváme se nalákat na bombastické nápisy a koláže, řvoucí hudbu ze všech stran, hromady předražených pochutin a zářící oči potomků nad tím vším. Samozřejmě přesně sem směřuje marketingový plán kočujících byznysmenů. K tomu přidejme na první pohled nevinné začátky u loterií nabízených různou formou na každém rohu pouti. Náročnost tahání peněz z našich kapes je různá, většinou i poměrně dost nudná, atrakcí, které stojí za návštěvu, není moc.

   Romantika starých poutí je pryč, většinou byly spojené se setkáváním přátel, zábavou a ochutnáváním dobrot. Nynější pouti již ztrácí bývalý význam, je to dané i množstvím nabídek adrenalinových aktivit, k nimž nestačí naložit na kamion pár hydraulických labutí a někde zaparkovat. Lidé si zvykli létat balónem, jezdit v rychlých autech, vznášet se ve vzduchoprázdnu, sjíždět na raftu divoké toky, potápět se do hlubiny. Iluze nebezpečí je potlačena možností zažít to skutečné, i když za cenu ještě vyšší, než je jedno svezení se na ozdobeném a řvoucím jeřábu. A na každém z nás je, zda li se nechá nalákat na pouhou a relativně bezpečnou napodobeninu rizika, nebo touží po poznání toho skutečného i za cenu větší časové i finanční nákladnosti. Nevím o nikom, pro něhož by se jakákoliv atrakce stala celoživotním koníčkem (mimo jejich vlastníků). Znám plno těch, pro které třeba první potopení do hlubin dalo smysl všem dalším letním dovoleným.

   Pouť začala, jaro je tady. Na Výstaviště budou opět proudit davy návštěvníků a jen na nich záleží, na jakou atrakci a její cenu budou mít žaludek, kolik peněz ze svého rozpočtu přelijí do kapes, pokladniček a trezorků pořadatelů. Jistě to bude dost na nákup hezkých domů, mercedesů a šperků tolik oblíbených v komunitě u kolotočů. Samozřejmě výnosy z prodeje žetonů a vstupenek se zrovna moc dobře danit nedaří, ale koho to zajímá? Jejich práce má pořád smysl, jinak by areál zůstal prázdný. Stále je dost těch, kteří se na obchod s iluzemi pořád těší.  A ty rozzářené oči tolik vydělávají….

J3.K