Tisícileté dějiny české - BITVA U LEHNICE

  9. dubna LP 1241 se odehrála bitva, která se smutně zapsala jako porážka křesťanského vojska vedeného polským knížetem Jindřichem II. Pobožným od Mongolů, nebo také, jak se v té době tato téměř zdrcující stotisícová armáda přezdívala, od Tatarské jízdy. Jindřich II. Pobožný v této bitvě nejenže utrpěl porážku, ale byl i zabit.

  Po vpádu mongolské armády do většího ruského knížectví se prakticky stotisícová armáda rychle jako mračna kobylek přesouvala směrem na západ, a to zejména do Velkopolska, Vratislavska a Krakovska, kde se střetla z armádou polského knížete Jindřicha II. Pobožného. Postupující mongolská armáda za sebou zanechávala doslova spoušť, a to zejména, když se rozdělila na dva proudy, které se měly opět setkat u polské Lehnice.

  Hlavní vojsko vedené Bátúem, jenž byl nejstarším vnukem Čingischána, směřovalo z východu Polska přes Uhry, tedy přesněji přes Sedmihradsko až k hranicím Moravy. Zhruba 10 tisíc mongolských bojovníků vpadlo do Slezska, kde pustošilo a loupilo vše, co jim přišlo do cesty. Vypalování vesnic, klášterů, měst, ale i hradů bylo tak na denním pořádku. Hned na počátku vpádu Mongolů byla dobyta klíčová města Krakov a Sandoměř, kde zejména v bitvě u Chmelniku utrpěla polská armáda další zdrcující porážku. Mongolští vojáci poté několik dní obléhali Vratislav ( dnešní Wroclaw), která se ale nakonec tak, tak, že ubránila. Dle tehdejších kronikářů padlo až na třicet tisíc polských obránců.

  Velkopolský a krakovský kníže Jindřich II. Pobožný posbíral vojsko, které ale nebylo dostatečně ve velkém počtu, aby se tak zdrcující přesile ubránilo. Tady se legendy rozcházejí. Jedna píše, že vojsko měla dle všeho posílit armáda českého krále Václava I. Přemyslovce, ale i přesto na tak mohutnou přesilu nestačila. A druhá, že Jindřich II. Pobožný na pomoc krále Václava I. nečekal a napadl mongolské vojáky u Lehnice sám. Dopad byl ale tak jako tak katastrofální.

  Mongolská vojska dle všeho využila situace, kdy slíbená pomoc od českého krále Václava I. ještě nedorazila, a tak se s klidem nájezdu polských rytířů mongolská vojska ubránila, a naopak byly to právě mongolské hordy, kteří Poláky do jednoho pobily. Nepomohla ani slezská jízda, která byla hned v prvním střetu s mongolskými vojáky odražena. Mongolská vojska dokonce na oko před slezskou jízdou ustupovala, aby je posléze ve velkém počtu převálcovala. I přes velký počet slezských lučištníků se nápor "Tatarů" nepodařilo zvrátit (údajně šípy nebyli proti brnění mongolských vojáků efektivní).

  Vojska českého krále Václava I. v počtu několika tisíc vojáků, zejména těžkooděnců, nestačila do bitvy ani zasáhnout (bylo už příliš pozdě). Přesto se Václavovi I. podařilo mongolské oddíly částečně u Kladska zastavit, a tím jim zabránit vtrhnout přímo do Čech. Ta se po nezdaru obrátila na Moravu, kde ale u Olomouce byla poražena. Také proto, že zemřel Čingischán a celá armáda se posléze dala na úprk zpět. Legendy píší, že k bitvě u Olomouce, kde se jim postavil samotný český král Václav I., ani nedošlo.

  Důsledkem bitvy u Lehnice bylo, že byl v boji zabit švagr českého krále Václava I. Jindřich II. Pobožný. Dále, že několik století byly oblasti kolem krakovska a vratislavska zcela vylidněné a zpustošené. V tomto důsledku se celá oblast bez české pomoci neobešla a prakticky se rozpadla na několik knížectví.