Tisícileté dějiny české - Kde jsou hlavy českých pánů???

  Blíží se čtyři století výročí od popravy 27mi pánů na Staroměstském náměstí. Za troubení jezdeckých polnic a víření bubnu vstoupil na černým suknem potažené lešení na Staroměstském rynku  bývalý zemský správce a sudí Dolní Lužice, tehdy ještě součásti království našeho, pan Jáchym Ondřej Šlik, hrabě z Pasounu. Provázeli ho dva luteránští kazatelé. Krátce se pomodlil, pak si s pomocí svého věrného sluhy rozepnul černý aksamitový kabátec a poklek na černé sukno před staroměstského kata Jana Mydláře. Bylo pondělí 21. června milostivého léta 1621. Tímto aktem začalo krvavé divadlo, nad kterým se otřásala a doslova děsila celá "civilizovaná" Evropa.

  Poprava sedmadvaceti odbojných, převážně českých pánů, pomsta císaře Ferdinanda II. Štýrského za stavovskou rebelii takovým krvavým divadlem vskutku byla. S ní souvisí i jedna dodnes nevysvětlitelná záhada. A to osud dvanácti ze sedmadvaceti mečem popravených hlav. Po popravě byly totiž na deset let vystaveny pro výstrahu na Staroměstské mostecké věži na Karlově mostu, která byla těsně předtím nově zrekonstruována. Velice cennou zprávu o tom podává dějepisec a exulant Pavel Skála z Zhoře.

 Tak zní zpráva Pavla Skály z Zhoře ( Kat hlav pak dvanáct. totiž Šlikovu s rukou na ústa položenou, Budovcovu. Kaplířovu, Dvoreckého, Henricha z Bílé, Ottovu, Michalcovou s rukou na hlavu vloženou, Kochánovu, Štefkovu, Koberovu, Jeseniovu s kusem jazyka, Haunšídlovu též s rukou na hlavu položenou, na věž mosteckou proti jezuitům ze strany jedné k východu slunce do Staré Prahy šest hlav vynesl, a ze strany druhé na západě k Malé Straně též šest, a to vše železnými pruty tak dobře, aby žádná hlava useknuta nespadla na zem).

  Už od května následujícího roku 1622 bylo na Staroměstské mostecké věži o jednu hlavu méně. Vdova po Jáchymovi Šlikovi si totiž u svého příbuzného Karla z Lichtenštejna vyprosila, aby hlava jejího manžela Jáchyma byla sňata a pietně uložena do rodinné hrobky, která se nacházela v kostele sv. Salvátora v Praze. Zhruba mezi 10. únorem 1625 a 12. listopadem 1626 povolily dvě zrezivělé tyče na Staroměstské mostecké věži a dvě lebky spadly dolů a kutálely se tehdejší rušnou ulicí. Lidé se samým strachem křižovali a považovali to za velmi zlé znamení a předzvěst dalších neblahých událostí. Biřici však pokaždé vyměnili zrezivělé tyče za nové a vrátili lebky na jejich původní místo.

  V listopadu LP 1631 obsadilo saské vojsko bez většího boje Prahu a s ním se vrátili i mnozí pobělohorští exulanti. Jejich prvním činem bylo pietní snesení jedenácti lebek popravených předáků či příbuzných a pietně je pohřbíli. Smuteční průvod dne 30. listopadu vedl bývalý nejvyšší kancléř Václav Vilém z Roupova a jeho přítel a taktéž exulant Jindřich Matyáš hrabě z Thurnu. Sejmuté lebky jedenácti přátel jejich pak byly identifikovány a pietně uloženy.

 Dodnes se ale neví, nebo spíše jen tuší, kde lebky popravených a na obdiv vystavených pánů jsou. Nakonec bych chtěl napsat, že se dnes, stále ještě na počátku 21. století vynořila zpráva o tom, že alespoň sedm lebek nebohých českých pánů se nalézá pod kaplí Týnského chrámu, kde jej měl z Karolína tajně uložit jeden z bývalých jezuitů, když opouštěl Prahu. Problém je ale v tom, že kaple se dnes nachází pod hlavní lodí chrámu a je tedy složité zde udělat jakoukoli archeologickou expertízu a místo důkladně ohledat. Snad se jednou najde šetrnější možnost, jak hlavy alespoň sedmi příslušníků stavovské opozice na počátku třicetileté války identifikovat.