Tisícileté dějiny české - MASOVÁ MIGRACE ČECHŮ V DOBĚ POBĚLOHORSKÉ
www.inadhled.cz Autor: Aleš Hroník
Šílenec Antonín Koniáš
Masový odchod Čechů, ale také Němců do exilu začal prakticky ihned po prohrané bitvě, která se uskutečnila 8. listopadu 162O na návrší Bílé Hory nedaleko letohrádku Hvězda. Migrace postupovala v několika vlnách a kulminovala zejména mezi léty 1627-1628, tedy po vydání Obnoveného zřízení zemského, avšak útěky zejména do Švédska, Nizozemí nebo Anglie pokračovaly i v době třicetiletého válečného běsnění. Emigrovaly především nejbohatší vrstvy obyvatel. Vysoká šlechta, měšťané, rytíři, ale i zámožní a vlivní podnikatelé, profesoři na Univerzitě Karlově, ale i někteří duchovní.
Postupně museli odejít i někteří kněží jiného než katolického vyznání-pokud tedy odmítli konvertovat. Pravdou je, že takových, kteří se zřekli svého náboženství, tedy např. luteráni či evangelíci, bylo velmi málo. V době napadení Českého království Švédy uprchlo, zejména do Nizozemí mnoho lidu poddaného, ač to pro ně muselo být existenčně složité. Nikdo už asi tenkrát nepočítal, kolik obyvatel Českého království, ať už ze strachu o život nebo jiného náboženského přesvědčení, uteklo za hranice.
Místodržící Vilém Slavata, tedy ten, který byl ve třetí pražské defenestraci vyhozen z okna, odhadoval, že jen za deset let po bitvě na Bílé Hoře odešlo do exilu na 100 tisíc obyvatel. Nejvíce z Prahy a okolí. Mnoho současných historiků se dokonce shodlo na čísle 250 tisíc obyvatel, což byla patrně třetina v celém království. Odcházelo se ale i po Třicetileté válce. Počet se tak zastavil u jednoho milionu obyvatel.
Rekatolizační nátlak ze strany mocných z Vídně, ale nejen odtamtud, byl šílený. Počet obyvatel se snížil zejména v královských městech. Např. v Hradci Králově odešla do exilu polovina obyvatel města. I tak se ale ze strany Habsburků nadále přitvrzovalo: Tak např. patent z května 1624 zakazoval nekatolíkům nabývat práva měšťanství, provozovat živnost nebo uzavírat sňatky. Jak podobné dnešní chaotické době! Strachem se ale většina podvolila a nakonec přestoupila na stejné a císařem Ferdinandem II. povolené katolické náboženství.
Nejhorší doba však ještě měla přijít v podobě jezuitských misionářů. Jedním z nich byl vzdělaný mnich a horlivý katolík Antonín Koniáš, který povětšinou slídil na venkově po zakázaných knihách. Tuto hanebnou a odsouzení hodnou činnost prováděl Antonín Koniáš až do své smrti roku 1760. Bezmála třicet let slídil jako vlk ve staveních a udával nejen prosté obyvatelstvo vrchnosti. I tak se ale plno knih a písemností zachránilo, a protože se jeho mise zpočátku nedařila, získal od vrchnosti i vojenský doprovod. Na týden se nakvartýroval do domů, kde nechal mnohdy rozebrat celé stavení. Tato drastická metoda nebyla jen českou specialitou. Podobné tomu bylo např. i v sousedním Sasku. Došlo to povětšinou tak daleko, že lidé, kteří se nechtěli vzdát svého přesvědčení a náboženství, byli donuceni i za cenu násilí.
Na závěr Vám přátelé české historie napíši několik jmen lidí, kteří ať už dobrovolně nebo nuceně opustili svou milovanou vlast. Byl jím např. Jan Ámos Komenský. Václav Hollar. Karel Škréta či Pavel Stránský. Historie se ale někdy opakuje a dalším takovým obdobím, kdy Češi a Moravané utíkali do ciziny, byla doba komunistická, která se jako červ v jablku prokousávala v naší vlasti téměř 40. let. Ale, to už je zase jiný příběh...
