Tisícileté dějiny české - MÍROV - NEJEN VĚZENÍ

  Hrad byl původně vystavěn jako lovecký samotným olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku patrně v letech 1258. První nesporná zpráva o hradu pochází z roku 1266, kdy již byl písemně v držení olomouckého biskupství. Hrad samotný se nachází v zalesněném kopci nedaleko městečka Mohelnice, kousek od Olomouce, ten byl v té době biskupským městem. Písemné záznamy od roku 1350 uvádí jména správců tohoto hradu, kteří zodpovídali za stav majetku.

  Nacházíme zde jména rytířů ze Slavoňova, rod Zvolských a také rod pánů z Miličína (starý český rod z Miličína u Votic, který se poprvé připomíná roku 1283). Heřman z Miličína byl v družině krále Jana Lucemburského a roku 1322 bojoval po jeho boku v bitvě u Mühldorfu s takovou odvahou, že „dvě dlouhé ulice mrtvol po sobě zanechal“. Král Jan mu za jeho odvahu věnoval mimo jiné i hrad Kamýk. V erbovníku české šlechty se hovoří o tom, že jeho syn, také Heřman, padl s králem Janem Lucemburským v bitvě u Kresčaku, přičemž byl posledním z české větve rodu.

  Význam a důležitost hradu rostla spolu s jeho přestavbou a zaujímá nejdůležitější místo mezi biskupskými hrady. V době bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem v letech 1390 - 1391 zde byli vězněni biskupští manové Víšek z Komárovic a Václav z Voděrad pro odboj proti manskému soudu. Rovněž zde byl v téže době popraven purkrabí hradu Bohuš z Řepové pro podezření ze spolčení s biskupskými nepřáteli – byl stoupencem markraběte Prokopa Pročkem z Kunštátu a na Bouzově.

  Za správy Jana XII.Železného od roku 1416 hrad dostává nové mohutné opevnění a za husitských válek se stává centrem obrany biskupských statků. Husité hrad nikdy nezískali, všechny jejich pokusy o dobytí byly neůspěšné.

  Po vypuknutí válek mezi Jiřím z Poděbrad a Jednotou zelenohorskou v roce 1467se Mírov stal opět středem válečných bojů. Střetla se zde vojska Matyáše Korvína vedená Francem z Háje s vojskem Jiříkovým pod velením Zdeňka Kostky z Postupic. Ten v této bitvě také zahynul a Jiříkovo vojsko bylo poraženo. V nepokojných dobách konce 15. století se Mírov stal základnou loupeživých výbojů, za nimiž stál např. Jan Zoubek ze Zdětína.

  Přímé válečné nebezpečí dolehlo na Mírov 17. června 1637, kdy jej oblehl předvoj švédských vojsk táhnoucích z Čech na Moravu. O dva dny později přitáhly i hlavní síly pod velením švédského generála Torstersona. Hradní posádka v čele s hejtmanem Alexandrem Vinarským z Kříšova se vzdala. Švédové zde ponechali posádku o síle 150 mužů pod vedením kapitána Izáka Böhma. Ale už na podzim roku 1643 císařská vojska pod velením generála Gallase dorazila k Mírovu a 20. září jej oblehla. Po třech dnech neustálého ostřelování zde vypukne požár, který pomůže k vítězství a již druhý den donutil Švédy k odchodu.

  Hrad je poté ve velmi špatném stavu a v roce 1665 biskup Karel II. z Lichtenštejna zahájil generální přestavbu, k níž dokonce sám nakreslil plány. Dalším důležitým obdobím tohoto hradu byla doba napoleonských válek. 5 prosince 1805 přitáhla k Mírovu od Uničova napoleonská setnina ( podle doby mohla být jedna setnina složená čtyřmi četami o síle 5 až 20 vojáky). Hradní posádka o síle asi 10 granátníků však jejich útok odrazila.

  Po roce 1848 ztratil mírovský hrad svoji správní funkci jako středisko patrimonia a přestal sloužit i jako káznice. V roce 1855 jej olomoucký arcibiskup hrabě Bedřich Furstenberk hluboko pod cenou prodává moravskému místodržitelství, které zde zřídilo státní věznici. Tehdy hrad získal nynější podobu, avšak řada cenných detailů přitom vzala za své. Hrad neblaze proslul jako věznice i v pozdějších letech. Za okupace zde bylo sídlo gestapa, které tady vyslýchalo, mučilo a popravovalo vězně.

  Po válce tady byli vězněni členové západního odboje a následujících 40 let političtí odpůrci komunistického režimu. Jako věznice slouží dodnes. Je jedním z nejtěžších žalářů, kde pobývají vesměs doživotně odsouzení.