Tisícileté dějiny české - MLADÝ KRÁL LUDVÍK JAGELLONSKÝ - SMRT U MOHÁČE

  Na Ludvikově budínském dvoře se připravují nová válečná tažení proti Turkům. Mobilizovala se armáda v celé jeho velké říši. Plané, ovšem o to ohnivější výzvy do nastávajícího boje proti násilníkům a neznabohům se jako vždy ozývaly zejména z Říma a z říšského sjezdu ve Špýru. Řada zemí proklamovala ochotu vojensky podpořit ochranu, avšak pomoc se nakonec ve většině případů scvrkla na finanční příspěvek. Podcenění nebezpečí, nevůle přispět společné věci křesťanstva byly obecné. Uherští magnáti věnovali větší zájem svým sporům něž akutní hrozbě tureckého nebezpečí.

  Sliby a skutky se strašným způsobem rozcházely, a to nejen v Uhrách, odkud mladý král Ludvík Jagellonský panoval. Tak třeba říšský sněm schválil peníze na postavení desetitisícové armády teprve dva dny před rozhodující bitvou. Bezectnou roli sehrál i Ludvíkův budoucí nástupce Ferdinand Habsburský. Ačkoli se před časem papeži Klimentovi VII. nabízel jako ochránce Uher, nakonec nehnul ani prstem. Mladému králi Ludvíkovi musela z této situace jít takříkajíc hlava kolem. Nabízelo se tedy jediné řešení, tedy vyjednat s Turky mír a tučně jim zaplatit, ale to by byla pro mladého, teprve dvacetiletého českého a uherského krále ostuda.

  Tragédie Ludvíka Jagellonského spočívala v tom, že neměl ani autoritu. ani pevné stanovisko, a přitom se od něho očekávalo rozhodnutí. Vždyť byl v očích Evropy králem několika států souběžně. Dvacetiletý mladík se přesto pokoušel mobilizovat armádu i za cenu své prohry, Všeobecně Ludvík Jagellonský nerozuměl politice ani válečnictví, přesto se ale pokoušel jednat. Mnozí, zejména čeští šlechtici, vázali svou účast jeho přítomností v bitevní vřavě. Ludvík se tedy chtě nechtě oblékl do těžkého a honosného brnění a vydal se na jistou smrt. Sám byl ale bez velitelských zkušeností. Evropa ho takříkajíc nechala na holičkách. Na shromaždiště u uherského města Tolny se dostavil jen žalostný počet ozbrojených skupin. A co více, zajištění obrany se trestuhodně opozdilo proti cílevědomě organizovanému tažení Solimana II. Stotisícová armáda Turků se od Bosporu dávno přesunula až k Bělehradu a snadno dobyla pevnost Petrovaradin, zatímco, zejména uherská armáda spíše rekvírovala zlato v tamních kostelích, aby mohla nakoupit alespoň nějaké vojáky.

  Bitva! Slavná, ale spíše trapná, se odehrála dne 29. srpna roku 1526 u Moháče. Turecká armáda, jejíž počet se odhadoval na 120 tisíc, okamžitě začala na uherské vojáky, kterých nebylo podle všeho ani 25 tisíc, okamžitě útočit. Česká vojenská pomoc v té době byla kdesi daleko na severu a popravdě nikterak do válečné vřavy nepospíchala, nebyla ale jediná. K Moháči, kde se měla celá bitva rozhodnout, nedorazila ani mohutná cca dvacetitisícová armáda Jana Zápolského, který ale pomoc slíbil. Otázkou je, proč se tak stalo. V některých pramenech se uvádí, že Jan Zápolský svou vojenskou pomoc nikdy nemyslel vážně a na cestě k Moháči schválně vojska zdržoval. Král Ludvík Jagellonský dal přesto i navzdory jeho velitelů povel k boji. Asi v devadesáti minutách ale bylo po všem. Turci Ludvíkovu nevelkou armádu prakticky převálcovali. Smutné na tom je, že krásná a honosná zbroj samotného mladého Ludvíka mu posloužila spíše jako rakev, vzhledem k tomu, že on sám v bitvě, při útěku padl. Nebo se spíše utopil!

  Zdrcující zpráva o jeho smrti vyvolala v řadách jeho vojska doslova chaos a zděšení. Do sídelního města v Budíně se zpráva o smrti krále Ludvíka donesla za několik málo dní. Reakce Ludvíkovi manželky královny Marie Habsburské byl útěk do Prešpurku (Bratislava) ze strachu z možného postupu vítězné turecké armády do srdce Uher. Turci se mezitím rozlili po celém pravobřežním Podunají, kolem Blatenského jezera a do necelých čtrnácti dnů okupovali nejen Budín, ale i protější Pešť. Dokonce vypálili a vyplenili Ostřihom.

  V patách za ustupujícími Turky se na moháčské bitevní pole vkrádaly poslové královny Marie Habsburské se slezským vévodou Oldřichem Cetrycem, snad jediným očitým svědkem Ludvíkova utonutí v bažinách u Moháče. Jeho mrtvé tělo bylo posléze vyproštěno a převezeno do Stoličného Bělehradu a 9. listopadu téhož roku pietně pohřbeno. Tak padl prakticky "poslední" český král" jelikož posléze začala dlouhá a otravná plejád Habsburků, a to nejen u nás.