Tisícileté dějiny české - NÁVRAT KARLA IV. DO ČECH, MARKRABĚCÍ TITUL, BLANKA MARKÉTA Z VALOIS

  Když mladý, teprve patnáctiletý Lucemburk s českou krví po italském dobrodružství, na které jej prakticky poslal Karlův otec český král Jan Lucemburský, nasbíral válečné umění v praxi, bylo tedy nasnadě se konečně spolu se svou krásnou francouzskou manželkou vrátit do rodně vlasti. Jistě přemýšlel jak ho Češi a Moravané přijmou. Karel zpočátku bydlel stejně jako jeho rodiče U Kamenného zvonu a teprve později v purkrabském domě na Pražském hradě. Odtud osobně řídil rekonstrukci hradního královského paláce, který byl od dob jeho dědečka Václava II. v žalostném stavu. Zároveň se pokoušel vymáhat zpět královské hrady a statky, které předtím šlechtě dal do zástavy jeho otec Jan. Karel však neměl žádné oficiální zplnomocnění a až teprve v lednu roku 1334 mu nakonec jeho otec Jan Lucemburský udělil titul alespoň moravského markraběte, což ho zplnomocnilo jako Janova zástupce v jeho nepřítomnosti.

  Mladý a sebevědomí markrabě Karel s obnovou Pražského hradu spěchal, a že se mu to v tomto ohledu dařilo, to potvrzuje i skutečnost, že se do něj mohl přestěhovat už v první polovině června roku 1334 i se svou manželkou Blankou z Valois. Královský palác sice velikostí a pompézností zaostával za paláci, na které byla jeho mladá a krásná manželka zvyklá, ale tento nedostatek doháněl výjimečnou polohou nad městem a vybavením královských komnat, které dal Karel zařídit tak jako na dvoře francouzského krále. Byly zde údajně k vidění krásné závěsy z červeného sametu s vyšitými lístky a listy s nádherné koberce z brokátových, hedvábných nebo sametových pruhů zdobených motivem zvířat, květin a štítů. A mnoho dalších cenností, které si Karel nechal přivést z Francie.

  Karel a Blanka z Valois se neviděli dlouhé čtyři roky, tak tedy není divu, že její příjezd do Prahy byl náležitě oslaven. Navíc, jak píše ctihodný autor Zbraslavské kroniky, Češky měly poprvé příležitost seznámit se s francouzskou módou. Dne 12. června roku 1234, dle záznamů v neděli, v době večerní paní Blanka, choť markraběte Karla byla triumfálně přivítána Pražany a podle dochované zprávy na Staroměstském náměstí ji očekávalo na pět tisícovek přihlížejících. To když krásná Blanka Markéta z Valois dorazila se svou početnou francouzskou družinou přímo před palác Kamenného zvonu. Zápis kronikáře... Jest paní Blanka, nynějšího krále Francie Filipa sestra, do Čech přivedena byla, aby s Karlem, synem krále českého Jana Lucemburského vládla svým časem jako královna. Tato zpráva, kterou podle všeho napsal zbraslavský opat, asi dost urazila, nebo spíše zaskočila samotného Jana Lucemburského.

  Zbraslavská kronika dále o paní Blance z Valois vypovídá, že "družina" však skoro všecka, jenž z Francie a hrabství lucemburského do Čech dorazila, po uplynutí jednoho měsíce, nákladem pěti tisíc kop míšenských grošů v den sv. Markéty do zemí svých nazpět poslána byla, snad na přímý rozkaz krále českého Jana... To by tedy znamenalo, že král patrně nechtěl v zemi přílišný luxus, který jistě u dvora Blanky z Valois byl, ale na druhou stranu jsem si jistý, že to nebylo přímo z jeho hlavy. Jisté je, že Karel se s otcem dostával do křížku ještě několikrát a vždy to bylo kvůli české a moravské šlechtě, která se chovala, přesně jako v dobách královských Přemyslovců.

  I když podle svědectví Zbraslavského kronikáře mladá Blanka uměla celkem dobře česky, což bylo v té době úctyhodně, byla i přesto častým trnem v oku zejména vysoké české šlechty, která ji dokonce považovala za mírného blázna, to pro její výstřednost, která nebyla v českém prostředí do té doby myslitelná. Zašlo to tak daleko, že jak Karel, tak i jeho manželka Blanka, byli vykázáni do Brna a na nějakou dobu byl Karel zbaven úřadu moravského markraběte. Trvalo ještě několik let, než byl Karel jako pán a král přijat i českou a moravskou šlechtou.