Tisícileté dějiny české - PRAŽSKÉ ULICE V DOBĚ RUDOLFA II. HABSBURSKÉHO

  Projděme se ulicemi hlavního města Prahy v době, kdy toto město bylo nejenže centrem Českého království, ale taktéž středobodem celé západní křesťanské Evropy v době podivínského císaře Rudolfa II. Hlavní tepny uvnitř stále ještě gotické Prahy už byly v rudolfínských časech dlážděné. Kamenný povrch měla především tzv. Královská cesta, vedoucí od Prašné brány ulicí Celetnou na nově vydlážděné Staroměstské náměstí, dále pak přes Kamenný most (Karlův most dnes) a na Pražský hrad. Taktéž většina tržišť a k nim směřujících uliček byla již za časů Rudolfa II. vydlážděna. Zato méně frekventované uličky převážně Starého Města a z části i Nového Města si dosud udržovali charakter vozových cest, takže za deští a plískanic se na nich chodci a povozy topili v bahně.

  Skládky dříví, hnoje a odpadků byly na ulicích stejně běžné jako pobíhající prasata anebo o nocích vandráci většinou zahrabaní do kupek sena. Hlučná, pachy produkující či jinak obtěžující řemesla bývala soustředěna do zvláštních ulic a uliček z velké části vytěsněných do okrajových partií města. Dodnes se to částečně zrcadlí v názvech města. Tak např. v Platnéřské ulici býval každý den neuvěřitelný hluk, v ulici V Jirchářích se do okolních ulic rozšiřoval ostrý pach kůže. Naopak zase na Královské cestě mohli být snadno umístěni caletníci pečící voňavý calty (druhy chleba). Název ulice Celetná na ně dodnes zachovala vzpomínku.

  Čilý obchodní a pracovní ruch ve městě na konci 16. století trval až do setmění. Se soumrakem se Praha ponořila do temného ticha. Přespolní projeli branami města, které se za nimi zavřeli na několik západů, v létě kolem sedmé hodiny večerní a v zimě již mnohdy ve čtyři hodiny odpoledne. V té době ještě neosvětlené město se ponořilo do tmy. Vlády noci se chopili ponocní a strážníci. Loučemi s svícemi se rozzářily jen paláce bohatých měšťanů či šlechticů. Z chudších příbytků povětšinou žádné světlo nepronikalo, a když, tak jen ohniště kolem stavení.

  Zato z pivnic, hoštěnic a krčem zněla hudba či zpěv někdy až do noci. Popíjelo se prakticky na každém rohu, příležitostí k zábavě povětšinou chudých bylo dost. Sem tam se objevila i nějaká pouliční šarvátka, přepadení či lehká žena. Pro nižší vrstvy platil večer přísný zákaz vycházení do ulic, a když, tak beze zbraně. Bohatí měšťané či úředníci mohli nosit palné zbraně, ale je pravdou, že povětšinou tito lidé večer a v noci nevycházeli. Zločinnost v hlavním městě byla poměrně dost vysoká. Dokonce mnohem větší než v době "otce vlasti".  Násilí, které bylo mnohdy v Praze na denním pořádku, často obstarávala italská menšina, která se do Prahy za časů Rudolfa II. přistěhovala, aby nabídla svou stavební profesy.

  V ulicích Na Rynečku či u Písecké brány stávala dle písemností o městě Praze hromada hnoje. kterou využívali zejména žebráci nebo tuláci jako svůj příbytek. Ano i tuto mnohdy drastickou podobu měla Praha v době císaře a krále Rudolfa II. Praha byla domovem i několika desítek mágů a alchymistů, kteří ve svých domech pořádali doslova alchymistické či čarodějnické seance, kdy v několika domech šlehaly plameny pekelné přímo do ulic města. Mistr v této zálibě byl magistr Edward Kelley, který měl dům nedaleko dnešního Karlova náměstí. Praha byla v době Rudolfa II mystická, krásná, velmi drahá, ale také velmi nebezpečná. Přesto se ji začalo říkat "zlatá" Praha a to díky výstavbě honosného paláce na Pražském hradě, kterou nařídil v r. 1585 samotný císař Rudolf II.