Tisícileté dějiny české - SEDMIDENNÍ VÁLKA O ÚZEMÍ

  Konec první světové války s sebou přinesl významné změny na politické mapě Evropy. Zanikly tři multietnické říše – Rakousko-Uhersko, Osmanská říše a Ruské impérium – a namísto nich se zrodila celá řada národních států. Tento proces se ale mnohdy neobešel bez územních sporů. Jedním z významným byl i spor o Těšínsko. Jak bylo zmíněno v předešlém článku ,,Šikmý kostel", jednalo se o území pro nově vznikající Československo zásadní. Tento region byl hlavně po ekonomické stránce důležitý. Regionem navíc procházela Košicko-Bohumínská trať, která ve své době představovala jediné efektivní spojení mezi českými zeměmi a Slovenskem. Uhlí potřebovali nejen továrny, doprava, ale i domácnosti.

  Peníze vždy hýbaly světem. O region tak měly v roce 1918 zájem oba nové státy. Zatímco Československo argumentovalo historickou sounáležitostí – území Těšínského knížectví totiž tvořilo už od čtrnáctého století součást zemí Koruny české, Poláci územní nároky opírali o svou národnostní převahu v tomto regionu. Napětí na obou stranách se stupňovalo.

  5.listopadu 1918 sice došlo k dohodě o prozatímním rozdělení Těšínska mezi Zemským národním výborem pro Slezsko (hlásícím se k Československu) a polskou Národní radou. S tím ale českoslovenští představitelé nebyli spokojeni, protože podle této dohody připadla větší část Těšínska včetně Košicko-Bohumínské trati Polsku.

  K vrcholu napětí došlo poté, co Polsko na konec ledna 1919 naplánovalo volby do Sejmu, které se v rozporu s prozatímní dohodou měly konat i v Polskem kontrolované části Těšínska, kde Polsko zároveň rozmístilo své vojenské jednotky.

  To bylo pro představitele Československa nepřijatelné, a když Poláci i nadále na svém záměru trvali, rozhodla se československá vláda pro vojenský zásah a ministerstvo národní obrany vydalo 19. ledna 1919 rozkaz k obsazení Těšínska. Samotná operace pak začala o čtyři dny později – 23. ledna 1919. Ještě 21. ledna byli Poláci z československé strany vyzváni, aby stáhli své vojenské jednotky a orgány z Těšínska, ale tuto výzvu ignorovali. V té době se vrátili českoslovenští legionáři z Francie, a ti byli hned pod velením podplukovníka Josefa Šnejdárka přesunuti na Těšínsko. Do bojových akcí se na československé straně zapojili i vojáci sloužící předtím v rakousko-uherské armádě, působily zde i různé dobrovolnické jednotky a od východu měly celou operaci zajišťovat muži z 33. a 35. pluku italských legií.

  Velení polských jednotek dostal na starost František Xaver Latinik, který ovšem disponoval podstatně slabšími a špatně vyzbrojenými silami. Ve dnech 23. až 30. ledna tak docházelo k vojenským střetům. Československé síly byly razantní a rychle postupovaly vpřed. Jasně se přitom projevila jejich převaha.

  Byly obsazeny Bohumín, Slezská Ostrava, Těšín a řada menších měst a vesnic. K rozhodujícím bojům došlo u města Skoczów 30. ledna a Poláci nakonec ustoupili až za řeku Vislu. Další úder plánovaný na 31. ledna však již neproběhl, protože Šnejdárek dostal od Ministerstva národní obrany příkaz bojové operace zastavit. Mezitím se totiž v Paříži horečně rokovalo o poválečném uspořádání Evropy a vlastně celého světa, válka o Slezsko vyvolala značnou nevoli u těchto mocností.

  Beneš už 27. ledna telegrafoval do Prahy Masarykovi o tom, že československá akce vyvolala v Paříži ‚zlý dojem‘.“ Poláci podle něj zprávy o událostech na Těšínsku zveličovali a prohlašovali, že se českoslovenští vojáci dopouští zločinů na civilním obyvatelstvu

  Po podepsání příměří – od 29. ledna do 3. února – se problémem zabývala Nejvyšší rada mírové konference. Po nátlaku ze strany mocností nakonec v Paříži 3. února 1919 podepsal Beneš s vedoucím polské delegace Romanem Dmowským dohodu o demarkační linii. Podle únorové úmluvy bylo Těšínsko rozděleno tak, že i když většina uhelné pánve připadla Československu, několik desítek kilometrů dlouhý úsek železniční tratě vedoucí z Bohumína přes Těšín a Jablunkov zůstal Polákům. Arbitrážní výrok padl 28. července 1920 a Československo v podstatě získalo vše, co chtělo. Košicko-bohumínskou dráhu, uhelný revír, ale zároveň také to, po čem příliš netoužilo – poměrně početnou polskou menšinu, která velmi nelibě nesla, že bude muset žít v Československu.

  Poláci na dohodu pohlíželi jako na zradu od polské vlády. Spor o Těšínsko a také o některá území na slovensko-polské hranici negativně poznamenal vztahy mezi Československem a Polskem po celé meziválečné období. Československu se to pak vymstilo během krizového roku 1938, kdy Poláci nejenže svého jižního souseda nepodpořili proti nacistickému Německu, ale naopak, využili situace a znovu nastolili územní požadavky a v říjnu 1938 Těšínsko vojensky obsadili. ...ale to už je počátek jiné války.