Tisícileté dějiny české - VÁCLAV II. PŘEMYSLOVEC - Díl první

 Psychicky narušené mládí

Král Václav II. rozhodně neměl lehký osud. Narodil se 27. září 1271 jako syn Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty Uherské, ale už v sedmi letech byl po otcově smrti, na příkaz svého poručníka Oty Braniborského vězněn, nejdříve na hradě Bezdězu a o několik měsíců později v Braniborsku. Do Čech se mohl vrátit prakticky až v květnu 1238, kdy česká šlechta zaplatila Braniborům výkupně 20. tisíc hřiven stříbra. O dva roky později v lednu 1285 se mladičký král oženil s o šest měsíců starší dcerou římského krále Rudolfa Habsburského Gutou ( Jitkou). Postupem času se jim narodilo dohromady deset dětí, ale šest jich postupem času a ještě v dětském věku zemřelo.

  V květnu 1285 se znovu provdala Václavova matka Kunhuta Uherská za svého milence Záviše z Falkenštejna, který se tak fakticky stal jakýmsi místokrálem. Když však královna-vdova předčasně zemřela a Záviš se znovu oženil, tentokrát se sestrou uherského krále Ladislava IV. Alžbětou, upadl do nemilosti krále Václava. Král Záviše vylákal do Prahy, kde ho dal pro údajnou zradu uvěznit. Tím ale král zapříčinil vzpouru jihočeských Víkovců proti němu. Vítkovci dokonce nabídli českou korunu slezskému knížeti Jindřichovi IV. Vratislavskému. Povstání proti králi Václavovi nakonec tvrdě potlačil až Václavův nevlastní bratr Mikuláš Opavský, který dal hraběte Falkenštejna na Hluboké dokonce popravit. Stalo se dne 24. srpna 1290.

  Charakteristika krále Václava II: Václav měl od dětství velmi chatrné zdraví. Sám papež mu povolil, aby si ve dnech půstu dopřával maso, jelikož měl nemocný zejména žaludek a částečně tlusté střevo. Při válečném tažení se většinou nechával zastupovat a přízeň raději získával uplácením a honosnými dary. Jak podobné u Václavova vnuka, císaře Karla IV. Vyhýbal se rytířským turnajům, v nichž si tak často liboval jeho otec Přemysl Otakar II. Podobně neměl rád velké sněmy či davy lidí. U některých českých a moravských pánů to vzbudilo dojem, že snad ani nechtěl panovat, ale opak byl pravdou. Byl až příliš ctižádostivý a cílevědomý. Poučen osudem svého otce Přemysla Otakara II., kterého zrada českých pánů stála nejen prohru, ale i jeho vlastní život ( padl dne 26. srpna 1278 Na Moravském poli), svěřoval raději Václav II. důležité úřady v zemi cizím prelátům. Sám se král obklopil zejména biskupem braniborským Arnoldem či biskupem míšenským Bernardem z Kamenice. Velkou oporou mu byl basilejský biskup, teolog a humanista té doby Petr z Aspeltu.

Václav II. trpěl podobně jako jeho dědeček Václav I. neurózou. Tedy stavem, kdy se až příliš bál mňoukání koček, dále pak bouřek, kdy se raději uchýlil ke schránce s ostatky svatých, které měl podle všeho ve své ložnici. Zbraslavský kronikář Jarloch dokonce zaznamenal, že si pří jedné takové silné bouřce král sám pálil lýtka hořící svíčkou. Jeho stavy trvaly údajně až několik hodin. Na druhou stranu král Václav II. nebyl až tak zbožný panovník. Za jeho vlády byl zejména Pražský hrad vyhledávaným místem potulných pěvců, milenců a lehkých ženštin. A nutno dodat, že si to Václav II. vše rád vychutnával. Ač sám patrně neuměl číst a psát, tak rád si nechával vyprávět legendy o lásce a milostných hrátkách. Sám byl pak velmi štědrým panovníkem. Možná, že díky poslechu básní od některých jeho oblíbenců se jako jediný Přemyslovec naučil dokonce i latinsky a německy, ale to jsou spíše spekulace. Podobně jako v knihách o lásce si rád Václav II. nechával číst z církevních knih, kde mu jeho osobní rádce Petr z Aspeltu četl životopisy svatých, a zejména o knížeti svatém Václavovi, kterého král "miloval"...První díl je u konce, ve druhém a závěrečném se zaměřím na jeho vládu a bohužel i jeho předčasnou smrt.