To je opravdu za hranicí hlouposti

  Asi nejobdivovanějším Čechem byl Přemysl Otakar II. Říkalo se mu král železný a zlatý. Udatný bojovník s pokladnicí plnou vzácných kovů s převahou stříbra patřil k velikánům gotiky a na kolena jej srazila až zrada jiných českých pánů, především těch zvaných z Růže. Záviš s Falkenštejna nejdříve nechal schopného Přemyslovce na holičkách v jeho poslední bitvě u Kresčaku, později pojal za manželku královnu vdovu Kunhutu, aby sám nakonec zemřel popravčím mečem. O něco později, to už pod vládou Lucemburků, jsme díky schopnostem Karla IV., patřili k evropským velmocem, bohužel vše završilo husitské povstání, na jehož konci byla porážka, ze které jsme se jako národ asi už nikdy pořádně nevzpamatovali. Přesto je třeba vzpomenout ještě na Jiřího z Poděbrad, který byl posledním králem, který nám skutečně patřil.

  To byla malá dávka dějepisu. Dá se tedy říct, že jsme dlouhodobě pod nadvládou někoho jiného. Zkoušel to u nás kde kdo. Němci, Rakušané, Poláci, Švédi, Rusové a koneckonců nyní i Slovák. Češi většinou mnohé vydrželi, otřepali se a vzápětí skočili z jedné ohlávky do druhé. Zcela upřímně-to nám jde velmi dobře. Možná by stálo za to se zamyslet nad tím, čím to je. Ač se může zdát těžké najít lehkou odpověď, ona existuje. Jsme velmi nejednotný národ, který je sice mistrem světa v improvizaci, ale soudržnost nám chybí a naše elity byly vždy velmi prodejné a chamtivé. Tento trend si udržují dodnes.

  Nepoučitelnost tedy patří k našim národním vlastnostem. Posledních dvacet let nám jasně dokazuje, že trend nastoupený v dávném středověku dodržujeme s úspěchem dále. Vymanili jsme se z područí Sovětského svazu, RVHP a Varšavské smlouvy, abychom vzápětí vstoupili do NATO, Evropské unie a nechali si velet pro změnu opět Německem. Poměrně nedávno stáli v předklonu před představiteli Sovětského svazu čelní komunisté, nyní ve stejné poloze najdeme celou naši vládu před Bruselem. A ta opět neomylně směřuje tam, odkud není návratu. Ve hře jsou přitom opět především neskutečně velká spropitná, za která jsou ochotni nás politici poslat do propasti. Vstup do EU a NATO se zdál být logickým v době, kdy jsme jen matně tušili, že přátelství prezidenta Havla s Washingtonem není jen samo sebou. Humanitární bombardování Kosova už mnohým otevřelo oči a Arabské jaro, kterým vrcholila snaha Američanů rozvrátit svět, a přístup pohrobků Václava Havla k migraci, nám přemýšlejícím napověděli, že jsme opět skočili na špek.

  Zatímco Evropa řeší obrovské problémy s migrací, její vůdci nadále rozhlašují, jak jde všechno fantasticky. Nikdo nebrání lodím patřícím neziskovkám v dalším ,,zachraňování‘‘ nájezdníků. Celý kontinent je pod tlakem, islamizace pokračuje. Nejdále pokročilo Švédsko, kde cca půl miliónů nepřizpůsobivých přivandrovalců terorizuje téměř deset miliónů starousedlíků.  Místní vláda vůbec nechápe závažnost situace, chvástá se úspěchy, připravuje zemi na rušení hotovostních plateb a zbytku Evropy ukazuje, kam až může zajít nekompetentnost vládnoucích idealistů. Evropa zírá a přebírá mnohé z osudu Švédska. Svou moc v EU upevňují Německo a Francie, kdo se nepřidá a nebude hrát dle jejich not, bude vytrestán. První na řadě jsou Maďaři a Poláci. My se nemáme čeho bát. Naši vlastní europoslanci hlasují proti zemi, která je do Bruselu vyzvala. Předseda vlády v době, kdy se eurozóna topí v problémech, veřejně vyhlašuje cosi o nutnosti přejít na euro. To už je snad vrchol hlouposti. Také povinné kvóty na přijímání uprchlíků sice na oko odmítá, nicméně vše je pro jejich přijetí připraveno. A špatně se mít nebudou.

  Všechny velké strany napříč celým politickým spektrem u nás odmítají třeba jen myšlenku na referendum o vystoupení z EU. Což je důkazem toho, že politiky vůbec nezajímá, co si Češi myslí. Pokud existuje mnoho rozporů v naší společnosti, v otázce migrace je prostý lid poměrně jednotný. Podobné to je ve vztahu k přijetí eura. Odstrašující případ Řecka a arogance Německa a Francie jsou dostatečnými důvody proto, abychom euro nechtěli a EU opustili. Kdysi jsme byli relativně soběstační, nezadlužení, výroba běžela, místo řepky jsme pěstovali poživatelné plodiny. Proč se k tomu nevrátit? Určitě by se záhy přidaly i další země. A naše elity by musely zase začít makat. Ovšem ne tak, jak to prezentoval Andrej Babiš. Ostatně je nejvyšší čas se touto otázkou zabývat.

J3.K