To maso trochu smrdí

  Potraviny a jejich kvalita jsou už dlouho středem zájmu Čechů. Již je prokazatelné, že střed Evropy považují západní státy a naši partneři v Evropské unii za jistý druh popelnice. Jestliže se k nám mnoho let svážel nebezpečný odpad a skladoval se vzápětí ve starých halách či statcích, pak dovoz potravin je další level toho, jak jsme vnímáni především Západem. Jsme pro ně relativně levná pracovní síla schopná při přísunu určité a nijak špičkové energie vytvářet hodnoty, které po vývozu ven v podobě výrobků a již hotových zisků táhnou částečně ekonomiku zahraničních majitelů. Přičemž nedostatek zaměstnanců řešíme dovozem z ještě levnější ciziny, kdy jejich práci zpeněží zahraniční subjekt, ale problémy s pokleslou morálkou s jinou kulturní úrovní řeší naše státní orgány, případně dopadají na místní obyvatelstvo. To nevypadá na rovnocenné partnerství.

  Potravinářský průmysl byl do roku 1989 u nás soběstačný. Pamětníci si jistě vzpomínají na to, že obsah regálů byl sice méně bohatý a některé položky byly podpultové, nicméně hlady nikdo netrpěl a každý si našel nějaký zdroj, ze kterého se k němu dostaly i kousky, které se ve vitríně neobjevovaly. To se však týkalo především některého masa a exotického ovoce. Vše ostatní bylo běžně k mání, a pokud bychom se zaměřili na kvalitu, tak Husákovo děti rozhodně netrpěly podvýživou. Postupným přechodem na tržní ekonomiku po tzv. Sametové revoluci se otevřely dveře volnému obchodu. České potravinářské podniky změnily majitele, zmizela část oblíbených produktů a postupně byly nahrazeny jinými, většinou z dovozu. Jejich dvojitá kvalita se stala součástí sporu s producenty ze zemí EU, kdy samotní výrobci, byť neradi, připouští, že složení potravin u nás prodávaných se liší od toho produkovaných pro země od nás na Západ. Rozdíly jsou patrné nejen v gramáži, ale i struktuře a procentuálním zastoupení podstatných ingrediencí, v nápojích i ve sladidlech. Paradoxem zůstává, že za horší kvalitu a menší množství platíme vyšší ceny. Neochota orgánů Evropské unie řešit tento dlouhodobý problém je sama o sobě již důvodem k tomu EU opustit, navíc lze jen nevěřícně kroutit hlavou nad tím, že naše vláda proti těmto praktikám nezakročila a nestanovila podmínky, za kterých budou zahraniční subjekty své produkty na český potravinářský trh umísťovat. Jde o naprosto zásadní problematiku, a kdy jindy bychom se měli tvrdě postavit na zadní, než právě v této prvořadé situaci?

  Z Polska se postupně stává zemědělsko-potravinářská velmoc. Jestliže u nás se často přešlo na pěstování nepotravních plodin, největším příkladem je řepka produkující Babišovi obrovský majetek, pak Poláci se soustředí na produkci potravin a chov dobytku. Navíc jejich práce je stejně levná, jako naše, mají jiná méně dramatická pravidla pro přijímání zahraničních zaměstnanců a návaznost na zemědělskou produkci je u výrobců finálních produktů dalším faktorem způsobujícím odchod našich producentů právě do Polska. Mnozí z nich využili jisté pobídky od našeho státu, ty však už často končí a nic jim nebrání opustit Českou republiku. Výsledkem jsou příznivé ceny a větší zisky majitelů, takže i české tradiční potraviny už mají původ v Polsku. Navíc velkým odběratelem tamních potravin jsou známé obchodní řetězce u nás prosperující. I proto je vcelku logické, že Evropské komisi vadí, chceme li začít kontrolovat polské dovozy masa k nám. Eurokomisařům je vcelku jedno, co jíme, ale lobbují za zisky plynoucí zahraničním firmám z toho, co jsme schopni zkonzumovat. Jestliže je polské hovězí z velké části nekvalitní a zdraví nebezpečné, je přeci logické, že česká vláda musí zasáhnout a jeho dovoz zastavit až do případné nápravy. Jenže problémem je, že právě na tomto importu masa se podílí i Agrofert, který má, mimo jiné, problém i s vlastní produkcí a její kvalitou, což platí například u Vodňanského kuřete. A možná by bylo zajímavé zjistit, odkud se bere maso v uzeninách z produkce společností patřících pod Agrofert. Možná bychom se divili, jak rozsáhlá spolupráce je mezi tímto kolosem a polskými dodavateli potravin a masa.

  Povinností státu je chránit své občany. Ten náš se zatím chová velmi nezodpovědně a nedostatečně tvrdě vůči výrobcům a dovozcům, respektive kšeftařům nerespektujícím zásadní hygienické normy. Možná je to tím, že samotný premiér ve svých firmách v kvalitě zrovna neexceluje, viz většina spotřebitelských testů, kde produkty spadající do portfolia Agrofertu propadají. Tím jsou posunuté normy, které poté nejsou přísné ani pro zahraniční dodavatele. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že problematika méněcenných potravin je dlouhodobý problém, o němž věděli již politici zúčastnění v minulých vládách. Přesto nic nedělali. Kontrola polského masa je na místě, zároveň bychom se měli vrátit k soběstačnosti. Nejen u hovězího a vepřového.  Změna strategie v potravinářském a zemědělském hospodářství by měla být priotritou. Právě potraviny budou vždy komoditou prvořadého významu. Honit po českých silnicích dodávky s kazícím se masem je kontraproduktivní a směšné. A další prezentace úspěchu zachycení části vadné šarže s tím, že restaurace podvádí s názvem masa, aby vše bylo později dementováno, to už je absolutní amatérismus…nebo záměr. Jisté je, že nechceme být těmi, kteří ovlivňují své zdraví špatným sortimentem na trhu. Polské maso je jen špička ledovce v tom, jak se k nám EU chová. Stali jsme se prostými otroky.

J3.K