To se to utrácí…

  Rozhazování peněz za nesmysly se stalo výsadou politiků a státu. Připomíná to hospodaření vabank, kdy pár lidí v této zemi dostalo kreditku s neomezeným výběrem. Lidé si zvyknou na všechno, takže reagují většinou jen na nové události, zatímco ty starší rychle zapomenou. Vnímají třeba to, že si politici neustále navyšují platy, to i nad rámec inflace, za kterou samotní částečně mohou. Možná občas zaregistrují existenci předražených státních zakázek a těsnou spolupráci mezi lobbisty, čti kmotry, a státními úředníky, což představuje solidní penězovod směrem ven ze státního rozpočtu. Možná si povšimnou i dotačních programů pokřivujících podnikatelské prostředí, navíc kšeftování s penězi vybranými od daňových poplatníků v oblasti dotací poukazuje na nesmyslnost celé této záležitosti. Občas ještě občan zaslechne cosi o financování neziskového sektoru. Problém je, že ten je velmi široký a nelze dávat do jednoho pytle třeba sportovní kluby a politické neziskovky typu Člověk v tísni. Zatímco sport všeobecně strádá, Pánek, Ruml a spol si mohou v klidu a teplu svých kanceláří pomlaskávat. A tím to asi tak končí.

  Státní aparát je přebujelý. Je až neuvěřitelné, co vše dokáže stát z peněz vymačkaných z občanů financovat, aniž by se jeho vedení třeba jen začervenalo, a zároveň v klidu ignorovat možnosti vybrat peníze jinde a daleko s menším dopadem na prosté obyvatele. O tom, kolik korporátních peněz mizí bez jakékoliv pozornosti finančních úřadů každoročně v zahraničí, se mluví jen okrajově a zabývají se tím pouze ekonomové nesvázaní se státní nomenklaturou. Stát nehledá řešení tam, kde se nabízí. A není to případ jen poslední vlády, jde o trend, který trvá 30 let. Kdysi to mělo určitou logiku, protože pomocí pobídek a daňových úlev se vlády snažily přivést investory, ale nyní již je jasné, že to tak nefunguje a tento přístup se prostě nevyplácí. Zájmem státu by měla být silná domácí podnikatelská sféra, nikoliv jen ta zahraniční odvádějící zisky ven. Zároveň by se mohlo už dávno pracovat s množstvím nedostatečně využitých státních úředníků a konečně přestat mluvit o byrokracii a pořádně ji zredukovat. To by ovšem státní úředník a politik nesměl být napojen přímo na peníze směřující do této oblasti. Všechny tyto náležitosti vyjadřuje jediné slovní spojení. Tím je: nedostatečná efektivita hospodaření.

  Z občanů se již dávno stali ovčané. To neplatí jen pro naši republiku, jde o celosvětový trend. Schopnější převzali moc a v podstatě si dělají co chtějí. Na některé posty dosadí méně schopné, to aby je mohli ovládat a zároveň neriskovali svou kůži. Měřítkem inteligence se stalo absolvování vysoké školy, přestože tu už nyní vystuduje i naprosto rozumem nevybavený jedinec neschopný pochopit realitu života. Zároveň je přímo předurčen k tomu být někde nastrčen a fungovat jako RC model na dálkové ovládání. Kdekdo si myslí, že rozumí mnohému a není ochoten si přiznat, že něco může být jinak. Za nitky se tahá z pozadí, tam se nachází ti nejchytřejší a nejschopnější, zároveň minimálně viditelní. Nicméně vláda, Parlament a Senát by měl být výstavní výlohou českomoravských elit. Místo toho se v těchto místech pohybuje řada exemplářů reprezentujících buď ty, kteří je dosadili, tedy jsou loutkami, nebo jsou tvářemi určitých procesů a záměrů. Stačí si jen představit škody, které by napáchal takový Drahoš při svém pobytu na Hradu. V porovnání s ním je Miloš Zeman i přes všechny své zápory rozhodně menším zlem, nicméně to neznamená, že by bylo vše takové, jaké by mělo a mohlo být.

  Idea, že Andrej Babiš bude dobrý hospodář, protože je úspěšný a bohatý podnikatel, se ukázala mylnou. Důvodem je okolnost, kterou málokdo vnímal. Babiš funguje na principu skvělého zneužívání dotačních programů nastavených pro zemědělce a některé podnikatele. Bez tohoto systému, také bez přelévání zisků přes daňové ráje a využívání systematicky ponechaných děr v daňových zákonech by nikdy Agrofert nebyl tím, čím je. Andrej Babiš není dobrý hospodář, je však velmi schopným manipulátorem se zisky a hromádkami peněz. V soukromém sektoru mu to neslo úspěch, ale v tom státním se ukázalo, že je sice o trochu menší zloděj, než byl Kalousek, ale ne dostatečně malý na to, any mohl spravovat státní pokladnu. Problémem nadále zůstává, kdo by mohl být lepší. Dojem, že bychom k tomu mohli pustit Piráty, je velmi falešný. Stačí sledovat primátora Hřiba a je jasné, že bychom se dočkali ještě většího amatérismu a průšvihu. Už jen proto, že Piráti jsou na tom s morálkou stejně, jako jejich klon evropští Zelení.

  Vraťme se k úvodu. Je na místě otázka, proč by naši vojáci měli operovat v saharské části Afriky, když za pár měsíců bude po spuštění přerozdělování dle Seedorfova plánu plno z tamních bojovníků součástí naší kultury? Jde o vyhozené peníze, riskantní chování směrem k bezpečnosti našich vojáků a nulovou prestiž pro Českou republiku. Pokud nás k tomu zavazuje účast v jakémkoliv seskupení, pak v něm nemáme co dělat. Je to to samé, jako účast vojenských sborů Varšavské smlouvy při anexi Československa v roce 1968. Tenkrát jsme vyčítali vojskům jiných národů spolupráci se Sovětským svazem při zasahování do našich záležitostí, teď děláme to samé. Naše armáda má chránit naše hranice. Toho není schopná, ale jinde bude rozdávat rozumy? A pokud jde o peníze pro migranty, neziskovky tvrdící, že se o někoho chtějí starat, platí výše uvedené zamyšlení o tom, zda li na to máme nejen při zachování stávajícího sociálního systému pečujícího o naše seniory a skutečně nemocné spoluobčany, ale především při potřebě jej výrazně vylepšit. Nefunguje pořádně zdravotnictví, problémy jsou s důchody, školství se pohybuje na hraně a sportovní odvětví pokulhává. Dopravní infrastruktura patří kvalitou do Afriky více než naše armáda. Takže resumé zní, že na to opravdu nemáme. A na plno dalších zásadních věcí díky našim politikům také ne.

Jindřich Kulhavý (J3.K)