Topící se imigranté…..

  Politika evropských představitelů již postrádá jakoukoliv soudnost. Náš kontinent se postupně zaplňuje imigranty ze zemí, v nichž sice vládne teror, ale je veden ve jménu víry těch, kteří útočí, ale i utíkají.  U plno záležitostí, ze kterých vznikly nynější problémy, byla nějakým způsobem americká armáda. Afganistán, Irák, Sýrie, země, kde má islám silnou pozici, zároveň mezi sebou bojují dvě různé skupiny muslimů.  Křesťané to mají složité z obou stran. Přesto jsou to právě křesťanské země, které mají nyní otevřít své dveře a přivítat problémové obyvatele z Afriky a Asie.

  Krátkozrakost unijních politiků je do očí bijící. Obrovský nával imigrantů již dříve nesmírně zatěžoval rozpočty několika zemí. Ty se jistě budou snažit rozložit náklady mezi všechny členské státy a zároveň se zbavit aspoň určité části nových občanů. Jenže EU se i bez těchto běženců topí v krizi a ekonomika dostává na frak. Spojené státy jsou mezitím dost daleko a tato situace se jich netýká.

  Austrálie by měla být vzorem pro představitele Evropy.  Odmítnutí ekonomických i náboženských uprchlíků je velmi zásadní a na území sedmého největšího státu se nedostane žádný z nich. I za cenu určitých dotací jiných států, na jejichž území směřují lodě s muslimskými pasažéry.

  Otázkou tedy je, nebylo li by řešením odklánění lodí přepravujících tisíce utečenců zpět již v mezinárodních vodách, případně zbudovat provizorní obydlí s vojenskou ochranou na přímořských územích Lybie. Jistě by nešlo o levnou věc, ale bylo by jednodušší přimět americkou vládu ke spolupráci a zároveň by se předešlo obrovským komplikacím vznikajících v Evropě. Její větší izolace by byla momentálně oprávněná a opravdu jde o bezpečí jejího původního obyvatelstva. Netuším, kde berou unijní papaláši důvěru v možnou integraci arabského etnika do úplně jinak kulturně i nábožensky zaměřeného evropského národa.

   Už nyní doplácí mnohé státy na vyloženě závadnou politiku. Představa světa, v němž jsou si všichni rovni, mohou cestovat kamkoliv a všichni se mají rádi, je naprosto předčasná a momentálně nesplnitelná. Jednotlivci se samozřejmě snáší daleko lépe, než celé národy. Pomáhat slabším je také krásné, bohužel i dvousečné. Oni totiž ti slabší sílí, zaostalí se vyvíjí a jednou vše převálcují. Nejde o rasismus, který je tolik v Evropě vyzdvihovaný a zavrhovaný. Jde o vlastní identitu a také o život. Evropané budují svůj relativní blahobyt dlouho, daleko déle, než Američané. Přesto byli jimi již předběhnutí, navíc zažili obě světové války na svém území a nyní si opět zadělávají na problém. Jak dlouho budeme čekat na nějakou rozumnou reakci a není na ni už pozdě?

J3.K