Učit se, učit se, učit se… anebo radši ne?

Český školský systém míval velmi vysokou úroveň, kterou nám v době socialismu Západ mohl závidět. Pak jsme se ale pravděpodobně z neznalosti nechali nakazit virem demokratizace a nedokonalých západních vzorů. A dnes se dost neúspěšně snažíme najít všemocný lék, který by českého školního lazara opět postavil na nohy, zbavil ho jizev a ochrnutí.

Objektivně je v porovnání se Západem procento českých vysokoškoláků stále nízké. Je však toto důkazem nedemokratického školství? Povinná školní docházka a dosud bezplatné studium na středních i vysokých státních školách se přece nezdá být nijak nedemokratické. Aféra plzeňských práv dokonale ilustruje skutečnost, že akademické tituly nezaručují vzdělanost. Proč by v České republice měl být každý z nás alespoň bakalářem po západním vzoru, když můžeme mít kvalitnější maturanty než Američané bakaláře?

Bráníme se elitářství, ale je snížení úrovně vzdělání opravdu tím, čeho chceme dosáhnout? Vysoké školy nabírají nebývalé počty studentů, přijímací zkoušky jsou stále vzácnější a škol, které by jako některé technické univerzity radikálně oddělily zrno od plev v prvním ročníku, také moc není.

Kdo z vysokoškolských přednášejících nezná ten pocit frustrace: Učebna před vámi je plná (v lepším případě) samých skvělých a pracovitých mladých lidí, ale mnozí z nich objektivně nemají předpoklady pro studium na vysoké škole, chybí jim intelektuální potenciál. Vedle nich se přitom skromně krčí skuteční vysokoškoláci, ona – v dobrém slova smyslu – intelektuální elita národa: mladí lidé plní touhy po poznání s bystrým duchem a nadprůměrnými analytickými schopnostmi. Zařazení těchto talentů do učebny, kde převládají méně nadaní a motivovaní jedinci, jim brání v rozvoji motivace, schopností a znalostí. Univerzity pak s diplomem opouští celá řada průměrných absolventů, mnozí proto, že na víc nemají, jiní proto, že studijní prostředí jim nedokázalo dát křídla.

Všichni společně přicházejí na pracovní trh, kde neplatí, že práci dostane ten nejlepší a nejschopnější. Na spoustu pozic se vyžaduje vysokoškolské vzdělání, ale na skutečné kvalitě jednotlivých absolventů už tolik nezáleží. Jiná zajímavější místa, na rozdíl od call-centra požadujícího vysokoškolský titul, zase požadují odborné vzdělání s maturitou a motivovaný a schopný vysokoškolák, pokud se o takovou pozici třeba po zklamání z call-centra uchází, rychle zjišťuje, že přednost má středoškolák. Nabídka práce je omezená a stále více z nás je na dostupné pozice překvalifikováno. A kolik z nás touží poté, co jsme strávili roky studiem na vysoké škole, chopit se nářadí a pracovat tam, kde logický úsudek očekává uplatnění majitele výučního listu?

Starý systém tvrdých přijímacích zkoušek se někomu může zdát diskriminující, vždyť stačí jeden špatný den a student už nedostane druhou šanci ukázat, co v něm je. Nelze než souhlasit. Avšak zkoušky měly jednu nezpochybnitelnou funkci. Nešlo jen o to, prověřit znalosti uchazeče o studium, ale především v případě oborů s vysokou úmrtností, prověřovaly motivaci studenta.

Kolik je na bakalářských oborech skutečně motivovaných studentů, kteří si obor vybrali s tím, že vědí, co obnáší? Vždyť podrobná příprava na přijímací zkoušky nejenže upozorňovala na schopnosti studenta učit se, soustředit se a zpracovávat informace, ale také seznámit se s tím, co skutečně zvolený obor obsahuje. Nedocházelo tak k tomu, co se dnes na bakalářských oborech stalo samozřejmostí: znuděné obličeje posluchačů na třech čtvrtinách přednášek a seminářů. Vždyť oni chtějí studovat trestní právo, a ne římské dějiny, vždyť je zajímá izraelsko-palestinský konflikt, tak proč je někdo nutí učit se dějiny Mezopotámie, vždyť oni chtějí vědět jak podnikat, tak proč začínat u dějin filozofie.

Studentů přibývá, kvalita v nejlepším stagnuje a školy se potýkají s nedostatkem financí i kapacit. Řeší se platy učitelů na základních školách, ale o platech vysokoškolských profesorů a odborných asistentů se mlčí. A přitom oněch slibovaných 20 tisíc pro učitele na základních školách rozhodně není samozřejmostí pro přednášejícího na vysoké škole, minimálně tedy neziskového zaměření, jako jsou humanitní vědy.

Zavedení školného by školám finančně pomohlo;  že se dostane i na platy, můžeme jen doufat. Ale při pohledu na trh práce a na výplatní pásky vysokoškolských přednášejících si nemohu neklást otázku, kam zavedení školného povede.

Každý si dvakrát rozmyslí, do jakého oboru investovat. Musí to být investice, která se v budoucnu vrátí. Kdo tedy půjde studovat filozofii, historii nebo kulturní antropologii? Vyhlídky na pracovní uplatnění a takové výdělky, které by umožnily žít a ještě splácet půjčku na studium, moc růžové nejsou. Co se stane s přednášejícími? Kolik studentů bude schopno a ochotno investovat až do doktorského studia, když budou mít téměř jistotu, že s doktorátem je čeká buď vysoká pravděpodobnost nezaměstnanosti z příliš vysokého vzdělání, anebo hladová kariéra odborného asistenta? Kolik kvalitních přednášejících už ze stejného důvodu české univerzity opustilo!

Tolik chceme jít na Západ, že se nevědomky stáčíme na Východ. Arabský svět, jehož školní systém nelze v žádném případě považovat za kvalitní, totiž z naší současné perspektivy nevypadá, že za námi zaostává. Zdá se, že nás předběhl a my pospícháme, abychom ho dostihli.

V arabském světě jsou schopnosti studenta vnímány jako celek a výběr školy určuje obecně uznávaný žebříček perspektivních oborů s finančně výhodným uplatněním a společenským uznáním. Osobní zájmy, motivace a nadání hrají pramalou roli. Geniální fyzik se nikdy nedostane k vysněnému studiu jaderné fyziky, dokud bude mít na střední škole trojky z historie a náboženství. Zapálený historik, který u maturity zvládl matematiku, asi nikdy neskončí na katedře historie, ale půjde na medicínu. V dlouhodobé perspektivě tak vzniká nemotivovaný a nekulturní národ lékařů, inženýrů a ekonomů.

Copak se také považujeme za tak chytrý národ, který se nepotřebuje ohlížet do minulosti? Tolik chceme demokratizovat vzdělání, až zcela zahubíme vzdělanost? Vždyť jak říkal Karel Čapek, vzdělanost je vše, co nám zůstane poté, co zapomeneme vše, co jsme se ve školách naučili. Kolik jsme se toho ale naučili bez opravdové osobní motivace?

Současný svět se svými globálními problémy i spoluprácí nám přitom nabízí nebývalé množství informací a podnětů a k jejich zpracování je třeba více než kdy jindy kritický pohled, schopnost vidět mezi černou a bílou také stupně šedi, abychom se vyhnuli nárůstu radikalismu. A byly to právě humanitní obory, které toto kritické vnímání světa rozvíjely! 

Jana B.