Vyznamenání…

   V posledních dnes rozčeřil  hladinu veřejného mínění akt, jehož součástí bylo rozdělování státních řádů prezidentem novým oceněným. Lidé nejvíce kritizují výběr některých kandidátů a také drzost přijít na Hrad pro vysoké ocenění ve sportovní mikině. Jenže…čemu se pořád divíme?

  Rozdávání medailí, řádů a k nim náležících odměn ztrácí smysl už tím, že se v jejich množství ztrácí i historici. Především za doby vládnutí KSČ bylo jejich rozdávání jednoúčelové a mít nějaký doma znamenalo být zároveň dostatečně loajálním s politickou vedoucí garniturou. Takže většinou nešlo ani tak o zásluhu o dobro země, ale o dostatečně viditelné přitakávání. Protože ani sebelepší odborník bez něho nebyl tím vyvoleným. A jistě si pamatujete, jak vypadalo vedení parlamentu při slavnostních jednáních. Plno předáků bylo ověšeno jako vánoční stromeček. A pokud šlo o zahraniční papaláše, jistě to byli vždy předáci spřátelených zemí. Výměnný obchod se vším všudy.

  Po revolučních dnech se odměňování na Hradu stalo pro změnu většinou srazem kamarádů a sponzorů. Každý ze tří porevolučních prezidentů často přehlížel skutečné hrdiny své doby ve prospěch jiných, jejichž výjimečnost nebyla nijak výrazná. Rozdávání mnoha sad tak de facto snížilo jejich hodnotu a nikoho již ani moc nezajímá, kdo je dalším adeptem. Jen se občas podivíme, jak málo stačí k tomu být slavnějším, než jsou ostatní. A také tomu, jak moc může člověk udělat, aniž by si toho někdo všimnul. Pokud jsou ta přehlédnutí jedněch záměrná a pomocí nich jsou do popředí tlačení jiní, pak snad ani nemá cenu se nějakým rozdělováním vyznamenání zabývat. Tedy…pokud nejsou doplněna kulatou částkou v naší měně.

  Poslední úlet v podobě zimní mikiny v jednom ze slavných sálů Pražského hradu jen dokresluje nicotnost celého aktu, bohužel na úkor těch, kteří si své místo na výsluní skutečně zaslouží. Nutno konstatovat, že všem třem posledním prezidentům nechyběla určitá tragikomičnost. Snad jedině Václav Klaus se aspoň svým zjevem a chováním snažil reprezentovat svůj úřad. Přesto mezi lidmi přetrvává určitá skepse a snižující se úcta k hlavě státu. A přiznejme si, že poslední dny nám Miloš Zeman moc důvodů k radosti nedal. Jeho jednoznačná podpora čínských praktik jen dokresluje nemorálnost politiky. I když za tím možná stál pokus o získání jistého prospěchu pro naší zemi stejně, jako jeho další výroky směrem k Rusku, nutno konstatovat, že na podobné chování musí mít člověk žaludek a jeho páteř dostává dost zabrat při svém ohýbání. Jen si nejsem jistý, půjde li ještě narovnat.

J3.K