ZA ZÁŽITKY NA FILIPÍNY - 1 díl

 Manila

Po dvanáctihodinovém letu z Istanbulu přistáváme v Manile. Je už skoro noc a vlhký teplý vzduch je cítit výfukovými plyny, tlející zelení a rozkvetlými stromy – nezaměnitelnou vůní tropů.

Ve zcela neturistické čtvrti hledáme, kde se navečeřet. Rozbité prašné ulice jsou lemované chudými nanejvýš patrovými domy s cedulemi nabízejícími k pronájmu lůžku v dámské či pánské ložnici a rozsvícenými obchody, které nabízí prakticky jen alkohol a všechny možné druhy chipsů a podobně zdravých pochutin v lesklých barevných sáčkách. Nad nízkou chudou čtvrtí se jako zeď tyčí panorama moderních (aspoň tak se to v té tmě zdá) výškových budov, které jako by oddělovaly dva rozdílné světy. První večer večeříme v místní restauraci: tři stolky, zapnutá televize, voda zdarma v lahvi od vodky a jídlo, které vybíráme podle obrázků – o filipínské kuchyni totiž ještě nevíme vůbec nic. Pohled na účet nás rozesměje, takhle levně jsme snad ještě nikdy nejedli, a přitom to vůbec nebylo špatné!

První noc v Manile jsme nespali. Hotel stál u hlavní ulice, kterou celou noc brázdí všechna možná vozidla poháněná starými dieselovými motory, včetně těch nejhlučnějších – jeepeys, místních pestrobarevných dodávek nebo minibusů, které tu slouží jako městská hromadná doprava. Za úsvitu, když jsme únavou začali padat do kómatu, hluk dopravy najednou přehlušily písně Michaela Jacksona, které postupně k ránu střídaly další hity 80. a 90. let. Dobré ráno, Manilo! Jsme v zemi karaoke, kde je popmusic nedílnou součástí každodenního života a všichni ji rádi sdílí s nejširším okolím.

Za denního světla nám Manila ukáže svou pravou tvář, nebo spíše své tváře. Má jich totiž několik. V lidové čtvrti Makati se přes provoz, zejména trojkolek, nemůžete dostat přes ulici, venkovní elektroinstalace připomínají nejen obrazně gordický uzel a na úzký zaprášený chodník, který zároveň slouží jako součást obchodů, se sotva vejdete. Občerstvení tu v drtivé většině nabízí místní populární fastfoodový řetězec Jollybee, kde je obtížné vůbec najít místo. Venku teplota šplhá vysoko nad třicet stupňů a Jollybee nabízí jen sladké limonády a kolu, vodu tu nedostanete. A vadí to zřejmě jenom nám, místní sladké zbožňují.

Z Makati vcházíme do moderní čtvrti širokých tříd, vládních budov, ambasád, nových, byť často opuštěných, výškových budov a prostorné promenády podél moře. Architektura nezapře čínský vliv, kávu si tu dáte ve Starbucks a na promenádě začnete potkávat první cizince – postarší hřmotné Brity, Američany a Kanaďany v doprovodu zpravidla mladinkých drobounkých filipínských krásek, často manželek. Ženy ze Západu tu asi moc často nepotkáte. Je sobota, a tak na promenádě odpočívají Manilané, jak jen to jde – pospávají na lavičkách ve stínu, cvičí na zídce nad mořem, prohánějí se na kole a přitom fotí selfie anebo si dopřávají masáž hlavy u jednoho z mnoha masérů, kteří se tu s papírovou cedulí nabízející reflexní masáž usadili na zdech, lavičkách i na zemi pod stromy.

Z moderní, ale poněkud sterilní a opuštěné čtvrti se blížíme k historickému centru. Kdo by čekal, že na ostrově bude historické centrum v historickém přístavu, došel by stejně jako my do nejšpinavější stoky Manily - obchodního přístavu páchnoucího močí a výfukovými plyny. Procházka se v teplotách přesahujících 40 stupňů na slunci bez šance nalézt stín stává očistcem.

V maličkém historickém centru se španělskou koloniální architekturou, relativně daleko od moře, jsme už na konci s dechem. Na štěstí v turistickém centru Manily konečně nacházíme útulnou restauraci, kde podávají vychlazený San Miguel!

Den v hlučné Manile se pomalu chýlí ke konci a my s povděkem sedáme na taxi a vyrážíme na letiště s vidinou idylické klidné přímořské krajiny na ostrově Palawan.

Jana Břeská