ZA ZÁŽITKY NA FILIPÍNY - 2.díl

 Jenže desetimístný minivan stále ještě není plně obsazen. A tak čekáme ještě na další letadlo. Let z jiného ostrova byl ještě více zpožděný než ten náš. Třeba budou na palubě cestující do El Nida. Po několika hodinách čekání na terminálu v Manile, kde nebylo prakticky co si dát k jídlu, čekáme znovu před letištěm v Puertu Princesa, kde je vše zavřené a už si nekoupíme ani vodu. A před námi je pět (podle řidiče až šest) hodin cesty do hotelu, kam se marně snažíme dovolat, aby na nás na recepci někdo počkal.

  Místní lidé mají jako ve všech rozvojových zemích spoustu času a na rozdíl od nás nepodléhají stresu. V hotelu ví, že má let zpoždění, počkají na vás, hlásí sebevědomě řidič, který vůbec netuší, že v hotelu nikdo neví, jakým způsobem a odkud cestujeme do El Nida. Čekáme, stejně jako argentinská dvojice, které kvůli zpožděnému letu ujel poslední minivan do Port Burtonu, a která teď za tmy řeší, kam se na poslední chvíli alternativně vydat. Snaží se po telefonu a mobilním internetu sehnat někde v destinaci, kam ještě minivan pojede, ubytování. Všude plno. El Nido je turistickým centrem Palawanu a ubytování se vyplatí shánět hodně dopředu.

  Po příletu zpožděného letu skutečně řidič přichází s dalšími cestujícími a konečně vyrážíme na sever. Jakmile se dostaneme ven z města na hlavní a prakticky jediný tah spojující hlavní město ostrova Puerto Princesa se severně položeným turistickým centrem El Nidem, šlápne řidič na plyn a po neosvětlené silnici, na níž se uprostřed noci jako duchové objevují děti, jede stotřicetikilometrovou rychlostí, bez jediného bezpečnostního pásu ve voze. Do El Nida přijíždíme v půl druhé ráno, po čtyřech a půl hodinách na cestě.

  V hotelu na nás skutečně čekají. Jak zjišťujeme, mnohahodinová zpoždění na vnitrostátních letech nejsou výjimkou, ale pravidlem a totéž platí i o námořní dopravě; a jiným způsobem se do El Nida vlastně nedostanete. Takže řidič měl pravdu. Po dlouhé únavné cestě jsme konečně na místě.  Po několika dnech první klidná noc.  A ranní pohled z okna nás odmění. Moře, barevné loďky bangky a z vody vystupující strmé skály porostlé zelení – nejfotografovanější kraj celé země.

  Do El Nida jsme přijeli za potápěním. Severně odsud totiž leží v moři vraky japonských válečných lodí z druhé světové války. Jenže brzy zjistíme, že žádná místní potápěčská základna – a že každý třetí dům na hlavní ulici je potápěčská základna – výlety na vraky nepořádá. To musíte do Coronu, slyšíme už poněkolikáté, z El Nida se jezdí potápět jen na útes.

  Brzy zjistíme, že možnosti, co v El Nidu dělat, jsou dost omezené. Nejprve tomu nerozumíte. Ptají se vás, jestli už jste absolvovali ABCD. S ohledem na menší jazykovou bariéru – filipínská angličtina přece jen má k té britské či americké hodně daleko – si nejsme jistí, o co jde. Teprve po chvíli zjistíme, že v El Nidu se standardně nabízí 4 varianty denních výletů na blízké souostroví Bacuit. Každý výlet má své písmeno. V El Nidu se prakticky nic jiného nedá dělat, musíte si zakoupit výlet nebo pronajmout loď a vyjet na ostrovy nebo taxíkem vyrazit na pláž. A všechny výlety je potřeba rezervovat den předem. Tudíž pokud přijedete ve dvě ráno a v devět začínáte řešit, co s načatým dnem, moc možností se vám nenabízí. Nezbývá než si pronajmout vlastní loď a za dvojnásobné peníze vyrazit na půldenní výlet. Nechat si ale ujít výlet po okolních ostrůvcích s malebnými azurovými lagunami a panenskými plážemi přístupnými jen   z moře by byl hřích. Právem jsou to nejfotografovanější místa Filipín!

  Pod vodou už to zase taková rarita, jakou jsme čekali, není. Po velrybím žraloku, za nímž stále marně cestujeme po celém světě, ani vidu. Ale aspoň ohromná hejna barakud a žlutých chňapalů, do nichž můžete vplavat a která vás doslova pohltí, nám trochu spraví náladu.

  Večer pak bloumáme po pláži, kterou za odlivu postupně odkrývá moře, chvílemi se ponořujeme do tmy, to když vypadává elektřina – což na Palawanu není vůbec nic neobvyklého, a vyhlížíme místo, kam zajít na večeři a skvělé mangové daiquirí (ukázalo se totiž, že mango a rum tu mají opravdu nezapomenutelně lahodné). A pak jsme ji našli, nejlepší restauraci na světě! Je to ulička s vystavenými rybami (možná jsme si o pár hodin dřív i společně zaplavali) a mořskými plody jako na rybím trhu. Stačí ukázat prstem, na co máte chuť. Pak vyfasujete číslo a jdete si hledat místo u některého ze vzácně volných plastových stolků, jejichž nohy se boří do písku – a pokud jste chytili místo zrovna v první nově přidané řadě, nohy vám ještě omývá ustupující moře. Objednáte se své daiquirí, odmítnete všudypřítomné potulné prodavače zaručeně pravých kvalitních perel a už vám to nosí – čerstvé grilované ryby lapu-lapu (což je filipínská specialita a místní název pro druh kanice), olihně a mušle. Pod hvězdnou oblohou, na které je vidět Mléčná dráha, a za šumění moře si vychutnáváte to nejlepší, co Filipíny mohou nabídnout. A když vám pak přinesou účet, znovu nevěříte vlastním očím, oni snad zapomněli připsat jednu nulu!

  Na sever ostrova jsem ale mířili primárně kvůli japonským válečným vrakům, ne kvůli rybám, byť ty nám dělaly skvělou společnost ve vodě i u stolu. A protože v El Nidu nám nikdo žádný vrak neukáže, jsme rozhodnuti postarat se o to sami. Ráno ještě za tmy necháváme kufry v hotelu a jen tak nalehko vyrážíme na dvě noci sami na vlastní pěst na ostrov Busuanga do Coronu – Mekky místního vrakového potápění.

Jana Břeská