ZA ZÁŽITKY NA FILIPÍNY - 4. díl

Člověk by řekl, že horké prameny v tropech asi nijak zvlášť populární nebudou, ale opak je pravdou. Když se za soumraku po pár hodinách lenošení vydáváme zpět do města, jsou bazény a jejich okolí už plné a nekonečná kolona trojkolek a aut, kterou cestou zpět v opačném směru potkáváme, vypovídá o tom, že celé město se po dni stráveném na moři pravidelně vydává relaxovat do horkých pramenů.

Ačkoliv zpravidla jsme to my, koho na cestách potkávají přírodní kalamity a nehody všeho druhu, tentokrát je jisté, že naše obtíže jsou jen nezbytným kořením cestování. Opravdové problémy zato potkaly téměř kohokoliv, s kým jsme se zapovídali. A příběh, který nás zasáhl nejvíc, jsme si vyslechli od dvojice sympatických Němců právě u maquinitského bazénu.

Skoro celou nohu mladé ženy nezdobily vytetované dekorativní vzory, ale hyzdily ji nepravidelné křivky jizev jako vzpomínka na setkání s jedním z nejnebezpečnějších mořských živočichů – jedovatou medúzou čtyřhrankou Fleckerovou. Je skoro zázrak, že přežila. Do té doby nás ani nenapadlo se ve vodě po těchhle jedovatých průhledných potvorách rozhlížet. Do vody sice lezeme jen v neoprenu, ale přesto jsme ještě tentýž večer mezi střídavými výpadky elektrického proudu a výpadky internetového připojení pečlivě nastudovali vše, co se dalo o čtyřhrance dohledat. A uhrančivě krásné filipínské moře jsme najednou začali vnímat trochu jinak.

Následující den ráno ale bez zaváhání vyrážíme zase na moře za vytouženými válečnými vraky. Plavba sama na lokality je pastvou pro oči a balzámem na duši. Filipínský personál neztrácí úsměv, nikdo po nás nic nechce, nic nepřikazuje, nic nezakazuje. Po ránu pobaveně zjišťují, že český potápěč snídá pivo, a na lodi zjišťují, že český potápěč chce pivo i před ponorem. Mají z toho legraci a se spikleneckým mrknutím nám podávají vychlazenou lahev z chladícího boxu. Jsou profesionální, a přesto všechno řeší s nadhledem a smyslem pro humor. „No a když uvidíte žraloka, tak se prostě schovejte,“ říkají se smíchem skupince nervózních začátečníků, které čeká po možná dost pofidérním rychlokurzu první ponor u vraku.

Samotné ponory jsou nezapomenutelné. Těžko popisovat to, co se v člověku děje, když se ponoří do temných útrob obrovských válečných kolosů, které stále ještě nesou stopy nedávných bitev. Svět přestává existovat. Ale když se z podpalubí vynoříte, ocitnete se v korálové zahradě, která kovové svědky válečného zabíjení pomalu obrůstá a vytváří nový útes přitahující spoustu barevného života.

S vodami Coron Bay se loučíme jen neradi, ale návštěva tří japonských vraků stála za dlouhou únavnou cestu. Jestli už v moři kolem Filipín nic neuvidíme, budeme spokojení, říkáme si ještě plní dojmů z podmořského cestování v čase.

Bohužel v tu chvíli ještě netušíme, jak moc se tahle předpověď vyplní.

Jana Břeská