Že by zázrak?
www.inadhled.cz Ještě bych nejásal, i když i malý krůček správným směrem je náznakem možného pokroku. Naši poslanci totiž schválili určité zvýšení nejvyšší povolené rychlosti na vybraných úsecích silnic a dálnic. Pozitivem je, že se při svém rozhodování dívali směrem na západ a ne na jih.
Akurátnost našich rakouských sousedů a jejich smysl pro pořádek se podepsaly i na snaze poukázat na nesvéprávnost řidičů a neustálé snižování limitů dovádí k dle svého pohledu k dokonalosti, dle normálních lidí k šílenství. Zelení, neboli ekoteroristé, tam mají své slovo. Naopak ti němečtí ví, že jet po dálnici stovkou znamená zvýšení rizika únavy a tím je blíže i k havárii. Navíc v době, kdy ta nejpomalejší vozidla bez problému překonávají i daleko vyšší rychlosti.
Naši poslanci překvapili a většinou doporučili nepatrné uvolnění mravů na dálnicích a rychlostních silnicích. Konečně! Bohužel tato informace zazněla z autorádia ve chvíli, kdy se přede mnou na čtyřicítce v Průhonicích hnal pilot nové škodovky rychlostí 27km/hod a po opuštění obce přidal na 35. Za ním kolona deseti vozidel a na každého, kdo ho záhy předjel, vztekle troubil a gestikuloval z okénka. Takže jsem informaci málem přeslechnul. Bohužel zpět do reality mne vrhnulo prohlášení Dana Ťoka a jeho ministerstva dopravy, z něhož vyplývá, že každé zvýšení povolené rychlosti musí schválit úředník jemu podřízený. A protože Dan s tím nesouhlasí, tak se budeme dál plahočit dosavadním tempem.
Možná je to tím, že o plno záležitostech často rozhodují lidé, kteří jim nerozumí. Pokud někdo celý život jezdí tramvají, je mu celkem jedno, kolik si kdo jede v autě. U ministra dopravy přesednuvšího do svého křesla ve vládě z postu ředitele firmy stavějící naše tankodromy jde však pravděpodobně o jiný důvod. Plně si uvědomuje kvalitu své odvedené práce v minulosti a rizika spojená s jízdou po produktu své bývalé společnosti a s ní spřátelených ostatních dodavatelů dopravních staveb. Ovšem systém funguje a ŘSD drží exklusivitu starých kamarádů a nového italského konkurenta slibujícího daleko příznivější ceny ke korytu nepustí.
Jsme zemí, kde jedinec dokáže otrávit mnoho spoluobčanů. Naší smůlou je, že těch jedinců, kteří to dělají, je stále více a více. Je nepochopitelné, když parlament většinou o něčem rozhodne a ministr řekne nikoliv. Stává se z toho tak trochu kolorit naší politické scény. A možná je to náhoda, ale opět je na scéně někdo z ANO. Takže se vraťme na zem. Pokud se někde oficiálně svezeme stopadesátkou, bude to zázrak, který je v sousedním Německu realitou. Jinak nám nezbývá nic jiného, než buď být vzorným občanem, nebo mít oči na šťopkách a malinko potají přidat. Kdo jezdí hodně, nedělá to jinak. A čekat na to, až padne vláda, případně dojde k nějakým pozitivním změnám v myšlení. Něco mi říká, že se to nestane. Aspoň za mého života nikoliv.
J3.K
