Život s ne baletkou....

  Nevím, proč si moje fenka vždy vybere místa, kde může nasbírat tuny bláta, ale mám libý pocit, že právě tato činnost ji způsobuje štěstí. Tedy až na druhém místě po krmení.

  „Pojď už, spěchám“, v hlavě mi kolují nákupní seznamy, jídelníček, schůzky s mojí přítelkyní žehličkou….

  Líbezná hudba z větrajícího okna….“odkud jen tu píseň znám“? V hlavě se mi spouští dlouhý film, který jsem kdysi „uklidila“ do hlubokého šuplíku.

  …to ráno jsme všechny stály u  dveří a klepaly se zimou, než školník otevře ta velká skla, za kterými se pro nás skládal den za dnem náš sen....být baletkou. Piškotky sotva dosahovaly velikosti mužské dlaně, žádná z nás neměla ponětí, že  scénický tanec plný dřiny a potu má kořeny ve Francii z doby vlády Ludvíka XIV, avšak lačně jsme hltaly tóny Čajkovského, Prokofjeva, Stravinského, abychom později svým dospívajícím tělem vyjádřily emoce. Všechny jsme chtěly hrát hlavní roli Labutího jezera a být přinejmenším Maja Plisecká.

  Následující měsíce začínaly každé mé hodiny baletu Barre, á la, to znamená u tyče, následovanymi pied a pointe /na špiččce/, pied a terre /noha na zemi/…..pose, saut, tete, pas genou...Už si ani všechny nevybavím.

  Ozvala se už několikátá zima a kurz baletky přešel ke konzervatoři. Každý den krůček blíž k vysněnému, puchýře, rozedřené nohy od špiček do krve, pláč, propocená trička…dřina, ale ten pocit štěstí, když vyjádříte na scéně tancem cit Vás žene dál. Droga, pro kterou žijete, dostáváte i ztrácíte.

  Ručička na váze se jednoho dne rozhodla, že ze mne bude žena. Byť štíhlá, ale balet si vyžaduje extrémní hubenost. Dnes pojmenovaná Anorexie pro mne znamenala jedno rajče denně. A kila šla dolů. „Jupí“, už na mne nebude profesorka při vážení křičet a dnešní hodinu zatančím jako primabalerína. Euforie z každého deka se den za dnem vytrácela. Přešla v ještě větší dřinu se udržet na nohou…

  To odpoledne v nemocnici, kdy jsem se ze svého snu probudila a vnímala jen hluboce zapíchnutou kanylu v cizím těle, jsem se údajně podruhé narodila. Svůj sen jsem si už splnila, mám možnost žít, jen….když dnes slyším známě neznámou hudbu a akordy, vybaví se mi ty malé holčičky držící se pevně tyče. Vůbec netuší, do čeho jdou, jaká je to dřina.

Monika Kalábová