Znárodňuje se potichu, ale pečlivě

Vraťme se trošku do historie. A to poměrně nedávné. V roce 1948 se nastupující  komunisté rozhodli, že soukromé vlastnictví lidem škodí, a začali znárodňovat továrny, agrární statky a půdu. Kdo něco měl, tak o to rázem přišel a stal se závislým na pracovních příležitostech poskytovaných státem. Tedy pokud nešel konat činnost do uranových dolů v Jáchymově s následkem smrti, případně poškození zdraví. Způsob komunistického hospodaření s poměrně vyspělou technikou z doby 1.republiky je všeobecně známý, mnohé zařízení přežila čtyřicetiletou vládu soudruhů a v dobách privatizací a restitucí stále sloužila v plném tempu, ač na konkurenci z tehdy obdivovaného Západu už nestačila. Přesto naše značky byly proslulé po celém světě a jejich vývoj se zastavil až díky neodborné privatizaci a kšeftování s lehce nabytými majetky.

  Postavit naše hospodářství tak museli na nohy až ti podnikatelé, kteří s vidinou úspěchu uvěřili nově nabídnuté šanci být samostatnými. Vznik nových perspektivních společností šel ruku v ruce s rozprodejem původního majetku. Maši šikovní lidé pochopili, že soupeřit s nadnárodními koncerny nelze, ale dá se vyrábět to, co oni potřebují. Sice s rizikem jistého druhu otrokářství a podřizování se drsné cenové politice, ale s tím se Češi dokázali vypořádat, byť v tom zpočátku hrála roli i šedá ekonomika. I za cenu přísunu levné pracovní síly z Východu, třeba z Ukrajiny. Podařilo se tak vybudovat celkem rozsáhlou síť malých a středních firem, které úspěšně podnikají, zaměstnávají ty nejšikovnější lidi s chutí manuálně pracovat a vytváří hodnoty, ze kterých tento stát čerpá na platy obrovského množství svých zbytečných úředníků.

  Bohužel, úspěch je nyní stejně nevhodný, jako kdysi bylo něco vlastnit. Levicové vlády za účasti ČSSD dlouho přemýšlely, jak šikovné podnikatele potrestat. Daně jsou ideální nástroj k represi, takže jejich zvyšování a zavádění nových nebralo konce. Dohled finančních úřadů a institucí postupně nabírá na otáčkách a k dokonalosti ho dovádí ten, jehož činnost za posledních 30 let je spojována nejen s STB a jejími praktikami, ale zároveň je založena na odklánění peněžních toků, dotacích a využívání skulinek v zákonech. Nikdo nemůže nic říct, vzývaný Západ se chová stejně, protože neomarxistická levice se jako mor rozlezla po celé Západní Evropě a snaží se o to i v USA. Takže všichni ti, kteří tvrdí, že patříme na Západ, touží po návratu socialismu. Západ už dávno není kapitalismus, je o kolaboraci opatrných průmyslníků s neomarxistckým vládním póvlem.

  Návrh ministryně financí Schillerové, který má být zlatým hřebem plíživého znárodňování, tedy nucený správce firmy, o které si Finanční správa myslí, že nebude chtít v budoucnu uhradit jakoukoliv daň, je pouhým pokračováním zajišťovacích příkazů.  Představa, že Vaši firmu, která by se někomu hodila, případně její likvidace je pro konkurenci žádoucí, převezme kdosi z venku, pronikne do jejího chodu, pochopí souvislosti, osloví dosavadní klienty a úspěšně ji dovede do stavu, že prosperuje, zaplatí požadované daně a poté Vám ji vrátí, je opravdu něco podobného, jako pohádka o Sněhurce. Daleko skutečnější je varianta, že Vám bude firma uzmuta, vykradena, partnerům pohrozeno a budou přinuceni spolupracovat s někým, kdo jim bude doporučen. A za vším bude stát stát a ten, kdo ho vede. Pokud toto není znárodnění, pak co to je? A paní Schillerová chce tento návrh přednést v Parlamentu ČR a představit ho jako bič na zlobivé podnikatele.

  Vzpomeňte si na slova Andreje Babiše. Nepotřebujeme podporovat malé a střední firmy, potřebujeme velké a silné. Těm velí pár miliardářů, pro které je jakákoliv konkurence pouhým otravováním vlastního života. Navíc právě Babiš budující impérium Agrofert proslul pirátskými praktikami při přebírání konkurenčních společností. Nyní se rozhodl postupovat stejně i ve sféře státní. Jeho moc tak dostává dimenze, ve kterých se pohyboval Klement Gottwald. Opravdu toto chceme? Ta otázka směřuje k jeho voličům, kteří dělají vše proto, aby se vrátila doba ne nepodobná socialismu.

J3.K