Zvůle předchází anarchii

  Přestože jsou případy, kdy policisté jsou schopni spolupracovat s podsvětím, politiky či jinými lumpy, případně se sami podílejí na trestné činnosti, například zfalšují směnku či se účastní na vydírání podnikatelů, GIBS je v případu odhalení většinou poměrně přísná, i když znáte to. Zase každý někoho zná. Když přidáme i jistou spolupráci mezi policií a justicí, můžeme pochybovat. Buďme však radši trochu naivními a doufejme, že kriminalita policistů není natolik rozšířenou, abychom nemohli mít ve většinu policistů důvěru. Přiznejme si, že především na ty běžně námi potkávané se lidé obrací v případech, kdy je potřeba náhlá pomoc, a většinou se nám jí dostane.

  Trochu specifické jsou dopravní hlídky. Hlídání dodržování zákonů spojených s dopravou má své trhliny. Řada z nich totiž postrádá logiku a jsou vytvořeny na ochranu méně schopných jedinců, kteří usedají za volant vozidel. Přiznejme si, že nezískat řidičský průkaz je v této pohnuté době umění a nikoho by neudivilo, kdyby za volantem potkal učeného šimpanze. Ostatně řada absolventů autoškol zdaleka nedosahuje jeho kvalit. Takže se omezují rychlosti, rovnají serpentiny a policisté pomocí důmyslných přístrojů zachytávají ty, kteří sice většinou jezdit umí, ale schopnost využívat potencionálu moderní techniky je pro jejich bodové konto kontraproduktivní. Dopravní policista schovaný za bukem či maskovaný v civilním autě bude těžko oblíbený, přestože i mezi nimi se nachází tací, ze kterých moc neudělala horší lidi a dá se s nimi komunikovat. Vědí totiž, že řadu zákonů připravují doslova idioti odtržení od reality.

  Jak je výše uvedeno, být policistou a zároveň oblíbeným člověkem, není vždy jednoduché. Je to dané tím, že policie jako taková občas pouští hrůzu, jindy vzbuzuje pocit jistého ohrožení, ale to vše má v popisu práce. Důvodem je respekt, který by k ní měli ostatní mít. Jsou země, kde jsou policisté vystaveni větším rizikům, jinde mají relativní klid. Vzhledem k tomu, že většinou chodí ozbrojeni, mají vcelku přirozenou podporu pádných argumentů. Jenže například v USA ji má často i druhá strana, to proto, že k americké kultuře zbraně patří a nenosí je jen běžně ozbrojené složky, ale také lidé vnímající potřebu se chránit samotní a samozřejmě živly ohrožující své okolí. Americký policista tak může být častěji pod palbou, a tomu musí přizpůsobit své chování. A také přistoupit k různým opatřením včetně používání neprůstřelné vesty. Kdo ji na sobě měl, jistě ví, že to není žádná pohoda ani když není zrovna 30°C.

  Policisté navíc prochází relativně tvrdým výcvikem, měli by být fyzicky zdatní a u těch amerických tomu tak i bývá. Potýkají se totiž s neméně připravenými lumpy. A když se v lese štípá dříví, létají třísky. To znamená, že při střetech policisty s gaunerem prostě zástupce státu musí být nekompromisní. Jistě, může dojít k omylům, ale to už je poté na disciplinovanosti zasahujícího a pochopení situace postiženého. Většinou však ten, kdo se dostane do hledáčku policie oprávněně, mluvíme teď o deliktech, kde dojde na střet policisty a podezřelého, musí se příslušník zasahujících složek chránit, být tedy důrazný. Proti tomu nelze protestovat.

  Poslední dobou, především po smrti Afroameričana Floyda, se dějí zvláštní věci. Američtí policisté se dostávají pod obrovský tlak, který způsobuje dav na ulici. Ten samý, který v rámci jakýchsi ,,protestů‘‘ rabuje v obchodech, zapaluje auta a ničí vše, co mu přijde do ruky, navíc je schopný i lynčovat odpůrce či lidi světlé pleti. A pod tímto tlakem ustupují politici a jsou ochotni ještě více ulehčit  ,,protestujícím‘‘ loupit a rabovat tím, že ruší místní policejní oddělení. Jinde si zase, tedy mimo území USA, kde se ví, že se slabost neodpouští, policisté před skandujícím davem poklekají. Což zvyšuje pocit moci stáda, nikoliv aby ho to utišilo. Je směšné, když policejní složky tvrdě zasahovaly ve Francii proti obyčejným občanům oděným do žlutých vest (podobné to bylo kdysi na Národní třídě), aby později ignorovaly agresivní jednání rabiátů tmavé pleti ničících sochy, památky a soukromý majetek. To je politická objednávka, nic jiného. I když na druhou stranu britští neozbrojení kolegové asi nic jiného, než kleknout a držet ústa nemohou, protože bezbranné by je i tak dav zašlapal.

  Bude li policistům bráněno vykonávat svou práci tak, aby se samotní cítili v relativním bezpečí, nebudou li mít respekt a jistá privilegia na únosné míře, nemá cenu, aby celá tato instituce existovala. Problém definování únosné míry je samozřejmě obrovský, může se snadno stát, že se z demokratického státu stane policejní, což je směřování dění u nás. Množství odposlechů je diskutabilní a některá oprávnění kriminalistů narušují právo na soukromí. Jsme pod totální kontrolou a nelze říct. Že to je pro naši ochranu. Na druhou stranu běžní policisté na ulicích jsou skutečně užiteční a často nápomocní, byť ignorace dealerů drog na Václaváku v Praze jejich úlohu zase tak nějak sráží k zemi. Přesto je třeba brát policisty jako podstatnou část zachování bezpečnosti na ulicích. Klečící policista rozhodně nevzbuzuje důvěru. Neozbrojený také ne. Je lepší občas narazit na blbce v uniformě, než zažívat anarchii způsobenou neexistencí této ozbrojené složky. A Američané na to brzy přijdou. Zvůle davu je anarchií.

Jindřich Kulhavý