Dodržování vzdáleností

 Důsledkem ztráty instinktů je poté dojem, že je třeba je nahrazovat čímsi jiným, tedy většinou nařízeními, omezeními a zákony. Vezměme si za příklad zbraně. V zemích Blízkého Východu či v Africe je vcelku běžné mít nejen zbraň, ale také ji pravidelně používat. Sice se nachází v oblasti, kde je výška  IQ na úrovní evropské idiocie, ale zbraně tam jsou, takže se střílí z radosti do vzduchu, při špatné náladě do sousedů a přidá li se k tomu nějaké to mírumilovné náboženství, tak dochází ke genocidě. Přísné zbraňové zákony tam však nemají, ty jsou v Evropě, kde se sice na ulicích po sobě z legálních zbraní nestřílí, ale i tak je třeba jim je sebrat, protože co kdyby. Nic naplat, přestože třeba u nás jsou zákony spojené s legálním držením zbraní přísné, přeci nebudeme riskovat, že inteligence selže a přijdou na nás obranné reflexy. O tom, že se to nestává, a když, tak především lidem, kteří neprošli velmi hustým sítem testů a zkoušek, to už je vlastně nepodstatné. Výjimky samozřejmě existují a jejich počet je natolik výjimečně nízký, že kdyby to podobné bylo u řidičů, tak můžeme zrušit dopravní policii a agendu kolem bodového systému.

  Tím jsme se dostali k problematice dopravy. Řidičský průkaz dostane na rozdíl od toho zbrojního kde kdo. Přestože řídit auto je často mnohem údernější, než mít kdesi v trezoru ukrytou pistoli i s krabičkou nábojů, případně derivát vojenské pušky, kterou v provozu uvidíte 2x za rok na k tomu přizpůsobené střelnici, někteří absolventi autoškol jsou na tom s uměním sladit pohyb rukou na volantu a řazení, nohou na pro ně v horším případu třech pedálech a očí v kurzoru předního okna a zpětných zrcátek natolik špatně, že jsou reálným nebezpečím. Nicméně pokud neodloží hned čerstvě vytisknutý řidičák do poličky a nevrátí se k řízení za dalších 5let, kdy už opět nebudou umět vůbec nic, pak mají šanci se ,,vyjezdit“. Komu však není shůry dáno, v apatyce nekoupí, se říká. Nemáte li talent, nenaučíte se mluvit cizí řečí, lyžovat, tančit, prostě cokoliv. Takže skuteční dřeváci pro kterýkoliv obor se v daném segmentu neuplatní. Ne tak v automobilové dopravě. Tam se na silnice dostane každý a odlišit pal zrno od plev je každodenním problémem.

  Smutnost skutečností zůstává, že na rozdíl od zbraní, kde je schopnost trefit terč jasná, stačí k tomu pár pokusů na střelnici a střelba je povinnou součástí závěrečných zkoušek, přičemž když netrefíte ani zeď za terči, instruktor Vás vyhodí, tak zkušební komisař v autoškole často přivře oči i tehdy, když si místo za volant absolvent omylem sedne na zadní sedačku. Což mu o týden později nebrání v tom tvrdit, že je vynikající řidič. A podle toho to na silnicích také vypadá. Takže to, co se nepodařilo ovlivnit při zkouškách, to se dohání šílenými zákony. Rychlost se omezuje, parkovat podél chodníku bez demolice vlastních kol a jiných aut je výsadou šikovnějších, kruhové objezdy nahrazují každou trochu složitější křižovatku a semafory svítí často i v neděli dopoledne. Pro jistotu. Proč by řidiči dávali pozor a přemýšleli o přednosti zprava. Ta se naopak používá tam, kde má přinutit majitele vozidel jet méně, než musí. To, co někdy vymyslí úředník na magistrátu, je často odkazující na chytrost afrických vlastníků kalašnikova. Situace v uličkách na pražském Jarově, kdy stojí 4 auta na křižovatce a dávají si přednost v místě, kde kdysi byla hlavní a vedlejší ulice, je často až úsměvná a pomačkané plechy důsledkem lenosti vystoupit a uprostřed si při družném rozhovoru označit toho, kdo odjede první. To je samozřejmě žertovná varianta velmi blízká pravdě.

  Nyní však zamyšlení nad jinou situací. Ministerstvo dopravy společně s dopravní policií vymyslelo, že dochází k nedodržování vzdálenosti mezi vozidly na dálnici. Pravdou je, že takové kamiony někdy jedou ve vláčku natolik nebezpečném, že když si ten vepředu přehazuje cédéčko v přehrávači videa a lehce zpomalí, tak vzadu za ním dojde k ťukanci, který prostě bolí. Kamioňáci jsou něco jako stádo pakoní překonávajících brod, to je prostě jiná sorta lidí, jimž život závidět nelze. Něco jiného je však osobní přeprava. Jízda v levém pruhu je pro mnohé koníček, pro ty za nimi očistec. Milovník pomalé jízdy v rychlém pruhu je trestem pro všechny, přesto sám se postihu nedočká. Nainstalování slibovaných kamer měřících vzdálenost mezi vozidly je hřebíčkem do rakve lidské logiky. Když chci vozidlo přede mnou předjet, musím se k němu zákonitě přiblížit a dát mu svůj úmysl najevo. Přestože skutečnému blbovi to nedojde ani při blikající směrovce či probliknutí a sveřepě se drží svého, dá se očekávat, že při snaze se mu ukázat, jsme o něco blíže k jeho nárazníku. Když neuhne, u nás ho podjet nesmíme. Ve Spojených státech ano. Je to přeci logické. Tady ne dost, takže přestupek v budoucnu měřený kamerami páchá ten, kdo jede vzadu. Jde o naprostý nesmysl z dílny ministerstva a úředníci by měli aspoň někdy nechat řidiče přemýšlet a řešit situace dle vlastního instinktu.

  Samozřejmě lze očekávat vzedmutí emocí u ovcí tvrdících, že když jedou téměř nejvyšší povolenou rychlostí, tak mohou jet kdekoliv. ,,Odborníci“, kterých máme tolik, se spokojeně usmívají při ujištění, že stotřicítka na dálnici je stejně potřebná, jako kdyby velká dopravní letadla létala pod 500km/hod, aby mohla vybrat zatáčku nad Atlantikem. Buďme upřímní. Když přijedete do Německa a jedete po tamní autostrádě, opravdu je i tam pro Vás ta stotřicítka normální, nebo více zrychlíte? Přitom Němci mají jedny z nejbezpečnějších dálnic na světě. Bohužel degenerace a ztráta instinktů dorazila už i tam a chystají na rychlejší řidiče boudu v podobě omezení. Měření vzdáleností vozidel při jízdě po dálnici je podobné, jako měřit dostatečnou vzdálenost muže od ženy. Někdy je třeba držet si protějšek dále od těla, jindy je přiblížení se nevyhnutelné. Auta jsou podobně živý organismus a někdy prostě střety patří k samotné existenci automobilismu. Minimalizace rizika střetu nespočívá v zákonech, ale v kvalitní výchově, toleranci a pochopení, že auto je dopravní prostředek a ne zbraň. Uvolnit levý pruh rychlejšímu je základní pravidlo, i kdyby dotyčný porušoval rychlost. Stavět se do role četníka trestajícího toho za mnou tím, že neuhnu, je nebezpečnější než vyšší rychlost předjíždějícího. A kamery Ty jsou výsměchem a jen dalším cinkáním peněz v pomyslné státní pokladničce.

Jindřich Kulhavý (J3.K)