Dvě skupiny řidičů?

Zapomeňme i na cyklisty, kterým často sednutím za řídítka jejich biku v hlavě přepne kontrolka a stává se z nich riziková skupina uživatelů silnic. Nejde ani tak o rychlost jejich pohybu, občas jsou při svém výletu podél krajnice snadno přehlédnutelní, to vše se dá akceptovat. Horší je, že se někteří považují spojením funkce cyklisty a chodce za polobohy, uzurpují si poté nárok na přednost na přechodu pro chodce. Což mají pouze tehdy, slezou li ze svých divokých trubek. Oni se však dokážou rychlostí jindy u nich nevídanou vynořit z parčíku a mohutných gestikulováním se domáhají okamžitého zastavení provozu motorových vozidel v místě, kde chtějí překonat silnici směrem k chodníku na druhé straně. Když jim ze zásady nevyhovíte, jsou schopni po vás hodit kolo a ještě by nejradši vyskočili na kapotu. Nejeden řidič je nechá žít jen proto, že mu při případném soudu hrozí odebrání zbrojního průkazu za to, že dotyčného sportovce usměrnil dobře mířenou ranou do brady. A to jsme se nevěnovali dalšímu fenoménu, tedy chování a pravidlům na cyklistických stezkách spojených s běžnou komunikací.

  Řeč bude totiž o samotných automobilistech a dojezdu do křižovatek. Provoz ve městech dosahuje každým rokem k novým vrcholům. Příčin je několik. Přibývá motorových vozidel, což dané především zvětšující se rozlohou městských aglomerací, centralizací úřadů a kancelářských budov uprostřed metropolí a nedostatečný počet a kapacita obchvatů. Dalším důvodem je kontraproduktivní činnost zelených aktivistů a ekoteroristů, kteří dělají vše proto, aby bylo centrum měst ucpáno. Zúžování profilů vozovek, polopěší zóny, likvidace parkovacích míst, retardéry a ostrůvky, to vše patří k výdobytkům existence Zelených. Přidají li se k nim kamarádi z koalic, jejichž politická příslušnost k jiné straně, než právě té zelené, je de facto omyl, protože jejich uvažování také hraničí se spodní hranicí IQ, stávají se z měst rezervace plné špuntů. Boj proti SUV a zároveň výstavba překážek tyčících se do výšky jsou důkazem o malomyslnosti úředníčků. Ti odpovědní totiž nebyli poučeni v tom, že stále se rozjíždějící a brzdící motorové vozidlo smrdí více, než plynule jedoucí. Takže jde v podstatě o provokatéry, kterým jde pouze o otrávení spoluobčanů. To jak po stránce škodlivých oxidů, tak i po té týkající se psychického nátlaku.

  Součástí městského dopravního režimu jsou křižovatky a semafory. Jak známo, na těch svítí tři barvy. O červené víme, že se na ni stojí, zelená je jasný příkazem Jeď!, nu a oranžová, to je svízel. Mnoho pilotů si myslí, že právě oranžová znamená  Brzdi za každou cenu!. Na to je třeba se připravit včas, takže když svítí zelená, dojíždí už z dálky ke křižovatce krokem, co kdyby tam mrška skočila. Křižovatkou, kterou by dokázalo projet mnoho aut, se tak protáhne jejich polovina. To proto, že pro mnohé je svítící oranžová po červené okamžikem, kdy si začnou rozmýšlet, chtějí li vůbec jet a rozjížděcí manévr započnou dlouho poté, kdy svítí zelená. A jak víme, její svit je časově omezen, takže se více stojí, než jezdí.

  Možná nebylo dostatečně vysvětleno, o co jde. Tedy rizika spojená s tím, že někdo reaguje bystře a dokáže vytěžit z délky svícení semaforu více, zatímco brzdy provozu preventivě staví ještě na zelenou, obsahují nejen možnou újmu na majetku, ale i na nervové soustavě. Rozdíl v řízení vozidla vyplývá často z přístupu k životu, práci, sportu, občas je na vině i věk. Nicméně ti živější a více schopní improvizovat se za volantem chovají jinak. Možná se někdo začne ohánět statistikou viníků havárií. Pravdou je, že může být částečně negativní právě pro skupinu jednotlivců žijících v tempu, jenže je to možná tím, že občas narazí do někoho z těch, pro které je volant, pedály a okolí velkou komplikací v sladěnosti pohybů a reagování v rychlosti nemyslitelným luxusem. Proto radši přibrzdí i v místě, kde inteligentní člověk vyhodnotí situaci jako v pořádku. Následkem toho je nevelká, za to velmi zbytečná kolize. A o tom to bohužel je, je třeba myslet za jiné. Především za méně schopné jedince. To je lae dřina.

J3.K