Katerina Kaltsogianni a její zamyšlení - AŽ NAJEDE TOLIK, KOLIK JÁ VYCOUVALA, TAK AŤ TROUBÍ
www.inadhled.cz On si houkl, jako, že jsem nevyrazila okamžitě na zelenou. Já? Já, která jsem vyučena z Řecka, kde nenaskakuje oranžová. Ta to jsem se naštvala a vyšla z auta. Nahodila jsem milý úsměv a zeptala jsem se, jestli mu je špatně, jestli něco nepotřebuje, protože houká. Koukal na mě jako blázen. Já pokračovala dál, sáhla jsem mu na čelo, stále dokola jsem mlela, proč houkal, jestli mám zavolat sanitku. Na Šutce to vypadalo, že je fronta až na Argentinskou. Byl úplně vedle. "Takže jste ok?" zeptala jsem se, když troubily stovky aut.
Vyčerpaně přikývl. A já nonšalantně nastoupila do auta, vytáhla lesk a ještě jednou jsem nechala projít zelenou. Mezitím jsem si naleštila pusu. Připravený pudr jsem hodila do kabelky zpět. Tak, když bude někde fronta tak mě možná někdo naštval.
Jsem vůbec háklivá na mužské řidiče, kteří si myslí, že žádná žena neumí jezdit. Tak to určitě, ať si sednou ke mně do auta. Jo, jezdím rychle, když mohu, tak i závodně, ale neriskuji svůj život. Ani kvůli žádnému chlapovi. A také jsem strašně alergická na policajty. Tak moc, že jsem drzá, až to není pěkné.
Vezu se v nové audině, mám jenom převozní značku, u ucha mobil, doklady doma, zhasnutá světla. Asi tedy nic moc auto. Na kruháku za Intercontinentalem v Praze mě staví rozlobený policajt. "Doklady, vypněte motor a ....," nedomluvil.
"Jste normální, nevidíte, že telefonuji, že tedy spěchám," odpověděla jsem s takovým výrazem, který by nedala ani Bydžovská.
"Aha, no tak to jeďte," řekl překvapený policajt.
"Aha," se neříká a odjela jsem v klidu s telefonem u ucha.
Ale někteří muži jsou fajn. Jednou jsem v Řecku, když bylo asi 50 stupňů, já zpocená a tak tak jsem stíhala schůzku s guvernérem, jsem sekla zatáčku před guvernérii. Stále jsem nebyla ponaučena, že je to v Řecku jedno, kdy přijedu, byla jsem přesná jako švýcarské hodinky.
"Malaka," slyším nejhorší nadávku z volva, které mě nabouralo, protože já jsem do něho sice trošičku vrazila, ale on neměl nic, kdežto já měla docela velkou škodu.
Vylezla jsem z auta a chtěla jsem začít, co si to dovoluje mi takto říkat, jenomže Řekové jsou prostě na ženský.
"Jé, holčičko (to jedno, kolik mi bylo let), to vůbec nic není. Trochu to máš zmáčknuté, tak jdeme na kafíčko."
"Musím ke guvernérovi," dělala jsem chytrou, ale říkala jsem pravdu.
Vzal mobil a zavolal mu, že přijdu o něco později. No, tak jasně, šla jsem na kafe. Ten mužský byl přitažlivý, okouzlující, postaral se mi o opravu auta a o lehké proniknutí ke guvernérovi, který mi udělal, co mi na očích viděl.
Tak si tak přemýšlím, kolik možná dobrých mužských - gentlemanů - bych potkala, kdybych jim trochu bourala auta. Ale tady v Čechách to nehrozí, tady to dělat nebudu.
P. S.
A já zase troubím na úplně staré muže, zamávám jim, protože jim udělám radost, že se ještě vůbec líbí. A asi žádná jiná ženská takové pitomosti nedělá. Nebo jo?
Katerina Kaltsogianni
