Návraty ke kořenům….

 Jako kluk jsem mimo jiné pozoroval tátu, když v koupelně rozebíral motor z postarší motorky. Dělal mistra údržby a nebyl úplně nešikovný. Nenápadně mne tak přibližoval k motorismu. Což mne mělo v budoucnosti občas dovést až k hranici osobního bankrotu, láska ke všemu, co má co dělat s benzínem a naftou, není nejlevnější. První svezení na čezetě kývačce bylo polapením mne do sítě a z té jsem se už nikdy nedostal.

  Končící puberta mne zastihla nejen na sportovištích, ale i za řídítky různých prehistorických vraků a první pořádné zranění mne potkalo ve chvíli, kdy jsem na péráku zkoumal tvrdost vzrostlých smrků. Pro nezasvěcené, pérák byl poválečný dvouválcový výkvět techniky vznikající v JAWĚ. Sádra na obou pravých končetinách mi nezabránila v pokračování a k motorce přibyly první škodovky a s nimi další poznatky o dostupné technice. Jak šly roky, přes pár mnou vyrobených vraků jsem se dopracoval k vlastnímu autoservisu a tím i k možnosti následky své výuky opravovat o něco levněji. Přesto jsem po zkušenostech s neschopností personálu autodílnu po dvou letech zavřel a zároveň se rozhodl už nikdy neponořit své ruce pod otevřenou kapotu.

  Se zvyšujícími se příjmy byla situace příznivá a dopracoval jsem se k tomu, že jsem dokázal navrhovat úpravy svých strojů a pouze zpovzdálí pozorovat pokrok v příslušných úkonech a projevovat spokojenost s vykonaným dílem, případně mechaniky seřvat. Což bylo, přiznávám, daleko častější, neboť většina z nich by potřebovala ruce napravit lámáním. V tomto trendu jsem se udržoval až do letošního léta.  Bohužel moji synové se dostali do věku, kdy je třeba je připravovat na krušný život. Což znamená naučit je plno věcí, mimo dvoření se ženám a ve správnou chvíli zahájit ústup jde třeba i o základy techniky. Takže jsem začal vysvětlovat, že správné auto má šest až dvanáct válců a nejméně 300k. Maximálka není důležitá, ale 300 je v pořádku. Názorné vzorky stojí v garáži.

  Přetechnizovaná auta nejsou ideální učební pomůckou, ale vyskytla se šance vrátit zpět do domácnosti mou krosku, kterou jsem skoro novou opustil před osmi roky. Od té doby ujela cca 1000 km a ty zakončila vyhozením jezdce ze sedla. Ten se zalekl a náhle byla ke koupi za směšný peníz. Téměř ve stejném stavu, jako když jsem ji viděl naposled, jen pár drobných poškození, která vznikla při pádu. Tedy….vypadala hůře, ale můj bystrý zrak odhadl snadnou opravu. A nemýlil se. Dva dny prožité v garáži mi připomněli mládí a kluci byli spoluprací nadšení. Stroj je téměř hotov a musím konstatovat, že se těším, až vyrazíme trénovat. Na motorce jsem už asi 5x definitivně skončil. Ale…ono to asi nejde. Můj otec ještě v 75ti letech prohání starou JAWU 350, takže to mám asi v krvi. A asi nejsem v rodině sám. Naštěstí. Takže Nürburgring i louky kolem domu se mají na co těšit.

 J3.K