Superauta pro silnice?

  A objevily se hned tři. Božské a obrovské LaFerrari, menší a ďábelsky dokonalý McLaren P1 a propracované a v rychlosti nezaostávající Porsche 918. K těmto třem hybridům by se cenově a výkonem mohly přiřadit ještě Königsegg Agera One, Pagani Huayra a Venom Hennessey GT, Aston 77 One, nesmíme zapomenout na postarší, ale stále neskutečný Bugatti Veyron . Jsou tu samozřejmě ještě některé unikáty, jejich výjimečnost je však uměle vytvořena tím, že byly vyrobeny v jednom exempláři, ale většinou vychází z relaativně masovějšího produktu. 

  Tento seznam by možná mohl být ještě nepatrně delší, ale tato vozidla utvořila třídu sama pro sebe. Jejich vlastnictví znamená pro majitele být v top třídě automobilových nadšenců a zároveň je předpokladem, aby si Vás všimnul prestižní Forbes při sestavování žebříčku nejmajetnějších. Mít podobný skvost v garáži je pro většinu smrtelníků nedostupný sen. Samozřejmě mluvíme o nynější produkci, z historických modelů a jejich cen by se nám protočily panenky daleko více.

  Otázkou zůstává, jde li opravdu o mistrovské nářadí petrolheadů, nebo o pouhou snobskou záležitost a investici. Většina těchto aut bude mít časem vyšší cenu, než při prvním nákupu. Vzhledem k obchodní politice výrobců jde o velmi omezené série a dostupnost je minimální. Ovšem cena platná za pár let se tvoří již nyní. Rovnice je jednoduchá. Čím méně úprav a najetých kilometrů, tím větší zisk při prodeji. Z toho vyplývá, že většina z výše uvedeným modelů skončí záhy v depozitech a vidět je na silnici bude stejná vzácnost, jako být u přistání UFA na Staroměstském náměstí. A přiznejme si, že to je škoda a tak trochu zcestné.

  Přitom tu máme plno dalších aut, která dokáží být na silnici neméně nekompromisní a stojí jen zlomek ceny, zároveň se nemusíte obávat každého kamínku směřujícího od vozidla před Vámi na Vaši přední kapotu. Vynecháme li třídu známých supersportů v podobě Ferrari 458, Lamborghini Aventador a Huracán, Porsche 911 Turbo, o které se majitelé také docela bojí, ale už bývají občas vidět, přijdou na řadu minimálně stejně výkonné stroje, se kterými se dá jezdit a neudělají ostudu. Jejich zástupcem je především Corvette, výkon jejího motoru umí úpravci dostat na úroveň hypersportů, podobně je na tom Viper, jde o představitele americké školy i cenové politiky. Japonci nás pro změnu překvapili svým Nissanem GTR, i když jeho hmotnost je šílená, umí potlačit fyzikální zákony.

  Kdysi velmoc v oblasti malovýroby sportovních vozidel Velká Británie se jen těžko vyrovnala s ekonomickými krizemi, z kdysi proslulých značek jich moc nezbylo. Jaguar přesto vstává z mrtvých a jeho model E-Type s přeplňováním boduje, Aston Martin se snaží, ale jde o zdařilá GT. Mezi supersporty se tak řadí především málo známá Ultima GTR, která existuje i v provedení s 1800 koňmi pod kapotou. Kolik že jich má to LaFerrari? Rozdíl v ceně je sice propastný, relativní jednoduchost Ultimy postrádající aktivní podvozek a elektronické pomocníky je vykoupena i částečným nepohodlím, ale v našem světě je daleko šílenějším a téměř stejně vzácným strojem, než všechny hypersporty dohromady.

  A to je právě ten problém. Kolik potřebujeme koní, abychom se ještě svezli v relativním bezpečí, a co už patří pouze do rukou zkušených závodních jezdců? Vývoj jde dopředu, ani svazování předpisy nezastaví konstruktéry v honbě za výkonem a kroutícím momentem. Kdo jel 350km/hod, ví, jak šílená rychlost to je, jak se změní vnímání a jak málo dokážete ovlivnit dění kolem Vás. 450 musí být na hranici možností i těch nejlepších řidičů. K čemu jsou potom tak výkonná vozidla? Fungují jako výklad pro výrobce a musí je mít jen ti, kteří…..ukáží, že na to mají. Kolik bude mít najeto nejvíce používané LaFerrari za deset let? 30 000km? A kolik po okruhu? Zdá se mi, že svět někdy příliš mrhá svými prostředky. Jenže….pravdou je, že to jsou krásné kousky umění a historie. A kdo na to navíc má…

J3.K