Pierre Woodman - trochu z mého života.

  Inadhled: Ahoj a vítám tě na rozhovoru pro internetový magazín inadhled.cz. Jsi velmi známým producentem filmů pro dospělé. Jak si se k tomu byznysu dostal? Kolik ti bylo let?

Pierre:  V 18ti letech jsem začal u policie. Nosil jsem pistoli, odznak a byl mistr světa. Když máš pistoli a vezmeš si ji domu, což můžeš, cítíš se velmi silný a máš pocit, že se Ti nemůže nic stát. Což je nesmysl a omyl, když jsi navíc hloupý, snadno uděláš chybu.

  Když mi bylo 23, to byl rok 1986, jsem odešel od policie. Do té doby jsem viděl plno lidí, kteří díky pistoli udělali zásadní chybu. Přešel jsem k jiné profesi a stal se fotografem v módním průmyslu v Bojarl Group, pracoval pro televizi. Pracoval jsem s mladými dívkami, které chtějí být slavné a obětují tomu vše. Už 12tileté holky pod vlivem manažerů, postupně i drog, alkoholu a sexu. Každý den jsem měl novou krásnou dívku. Neustálý kolotoč stejných dní v náruči dívky. Stačilo dát vizitku a mohl jsem si dělat, co jsem chtěl. Moji rodiče byly chudí a celý život pracovali holýma rukama. Jezdil jsem k nim na návštěvu ve svém ferrari a novými dívkami a choval se hloupě a nafoukaně. A tátu to hrozně štvalo. Jednoho dne mi řekl: „ Hele frájo, vem si na sebe moje montérky a zkus sbalit nějakou holku a až se ti to povede, vrať se domů“. Táta mi tenkrát otevřel oči. A do dnes jsem mu za to vděčný.

  V roce 1989 jsem se pohádal v televizi s nadřízeným a oni mne okamžitě vyhodili. Podobně, jako nyní problém v BBC s Jeremy Clarksonem. Pochopil jsem, že během minuty lusknutím prstů můžete ztratit absolutně vše. Všechno se rozplyne jako pára nad hrncem. Nebyl jsem více než loutka s kterou si mohli dělat vše, co chtěli.. Měl jsem ale vynikajícího kamaráda Michela Ricauda, kterému jsem oznámil vyhazov a pak jsme šli ven….a potkal dva kluky, kteří sháněli fotografa pro svůj porno časopis. Nechtěl jsem dělat porno, ale hledali pouze novináře, který by dělal reportáže o pornu. A tím jsem začal, to byl skutečný první krok do této branže.  Seznámili jsme se blíže a já začal pracovat pro HotVideo magazín. Byla to velmi zajímavá práce, obrovské zkušenosti. Jezdil jsem po světě a dělal reportáže o sexu, býval při natáčení scén, děla jsem reportáže. A objevil jsem nové lidi. V módním průmyslu jsou nosí všichni nos nahoře, jsou arogantní, myslí si, že se krásou liší od ostatních. Drogy, alkohol denně v permanenci. To v porno průmyslu nelze. Tam jsou lidé ěťastnější, usměvavější, happy. V módě to byly samé slzy, nervy, vyčerpání. Ty nejlepší si naopak mysleli, že jsou natolik atraktivní, že nemusí dělat nic. Jenže. … Mít takovou dívku je jako mít ferrari s motorem z trabanta.  V sexu byly nedobré, nic neuměly. V životě nepoužitelné. Prostě o ničem. Byl jsem překvapen, jak to v pornobyznysu funguje vše samo a lépe, navíc s úsměvem.

  Poté jsem pracoval jako redaktor pro Bertha Miltona v Private, tento muž vytvořil v roce 1965 první pornočasopis, byl tedy průkopníkem v tomto segmentu. V roce 1990 jsme se poznali osobně a jeho syn mi poté nabídl práci. Ještě chvíli jsem fotil módu i sex pro HotVideo, v roce 1992 jsem definitivně s módou skončil. Pak už to šlo rychleji a v roce 1999 do mé práce Lary Flint investoval 5 miliónů dolarů . Do roku 2005 jsem pracoval přesto i pro Private. Tehdy jsem pro ně natočil poslední film a nyní už deset let pracuji jen na sebe. A stále mne to baví. Jediné, co mne štve, je vykrádání vlastní tvorby, stojí to moc peněz, musím dokonce platit vyhledávače ukradených videí. Bohužel to k práci patří. Jinak ale vše v pohodě.

inadhled:  Co Tvůj soukromý život, rodina, děti?

  Pierre:  Mám ženu Sofii, kterou miluji.  Je jí 35 let a je bisexuální. Tu první jsem kvůli práci ztratil, i když byla velmi krásná a měl jsem ji rád. Ale i svou nynější manželku miluji. Cestujeme spolu, byli jsme třeba v Los Angels na Vánoce. Sstará se o firmu věnující se obchodu s nemovitostmi. Jsem s ní šťastný a kdyby řekla, že mám skončit, udělal bych to. Nikdy bych ji za porno nevyměnil. To by udělal jen blázen. Porno k životu prostě nepotřebuji, maximálně jako zdroj peněz. Slušný příjem, to ano. Moje srdce patří jen jí a dětem, své tělo používám k byznysu, ale srdce je jen její. Ví to, je plně tolerantní a fantastická. Moje děti pracují samozřejmě mimo tento průmysl, syn, kterému je 32 let,  pracuje pro BMW, má dcera je nádherná a komplexní  šestadvacetiletá žena ( dle fotky mohu potvrdit…pozn.autora) a je cvičitelkou jógy, také píše knihy. Mám svou rodinu opravdu moc rád.

  Inadhled:  Co možnost, že ji opustíš kvůli jiné ženě?

  Pierre:  Nehrozí, abych se zamiloval do dívky, se kterou pracuji. Nikdy nemáš záruku, že bude lepší, než manželka, je to jen práce. Prostě toto riziko nevnímám jako aktuální.

  Inadhled:  Kde se cítíš doma? Budeš cestovat nadále?

  Pierre:  Musím přiznat, že nesnáším Paříž. Svůj byt s výhledem na Eifelovku jsem v roce 2011 pronajal íránskému lékaři, je to skvělý chlap. Ale jinak mám zásadní problém s muslimy, je jich ve Francii velmi mnoho a jsou agresivní, sociální podmínky jim ve Francii a Německu dávají moc příležitostí se uchytit. Jde o to, že jsou velmi extrémičtí. Před dětmi zabíjejí jehňata a učí je koukat na krev. Nelze odsuzovat náboženství, ale extrémismus. A ten je u muslimů zřetelný. Samotný korán je k tomu vybízí a záleží na každém z nich, co si z něj kdo vezme. Měl jsem i arabské herce, ale jsou prostě jiní. Ne, v Paříži už nejsem doma. Jsem často v Praze a Budapešti, také na Slovensku. Už 15 let.

 inadhled:   Jak dlouho ještě vydržíš u této práce. Je Ti 52 a vypadáš pořád dobře.

  Pierre:  Děkuji. Myslím tak 4-5 let. Nezáleží na mně, ale na NĚM. Nepoužívám žádné podpůrné prostředky, nekouřím, nepiji alkohol, snažím se udržet v kondici. To není snadné a nikdy nevíš, co bude. Ale chci si život užívat, stojí to za to. Jestli budu jednou jen za kamerou, nebo se na vše vykašlu, to fakt neví.

  inadhled:  Co Tě baví?

  Pierre:  Život a vše fajn, co k němu patří. Mám rád auta. Měl jsem hodně aut. Ferrari, Lamborghini Murcielágo, Mercedes McLaren SLR, to jsem měl moc rád. Nyní považuji za hit Ferrari F12. Je to nádhera. Ale o autech bychom mohli mluvit ještě dlouho. Tak to zase jindy.

  inadhled moc děkuje za velmi zajímavý rozhovor a přeje ještě mnoho sil a energie do dalšího života.

J3.K