Sport je lék

 Jsou li samotní rodiče od mládí vedeni ke sportu, většinou jejich nadšení pro něj přechází na potomky snadno a automaticky. Zvláště otcové postupně získávají v dětech soupeře a jejich zápolení se postupně stává vyrovnanějším, až přijde okamžik, kdy se táta musí sklonit před výkony svých následovníků. A je jedno, jde li o chlapce či dívky. Děti dokážou být motorem života a prodloužit jej a obohatit o mnoho zážitků. Žijeme v době, kdy se zvyšuje věkový rozdíl mezi rodiči a jejich dětmi, mnoho lidí si zakládá rodinu až v pozdějším věku, což někdy znamená jistou únavu a neschopnost s dětmi ,,soupeřit´´, na druhou stranu ale je zase více času s malými sportovci navštěvovat jejich tréninky, protože vlastní aktivity již nejsou na takové úrovni, jako byly třeba ve třiceti.

  Zápřah bývá často větší, než někteří unesou. Právě v tom je rozdíl mezi sportovně laděnými jedinci a těmi, kteří se nikdy sportu nevěnovali. Obětovat svůj čas nemusí být vždy snadné, dle disciplíny se odvíjí i pozdější náklady, očekávání bývá většinou větší, než možná skutečná realita. Každý by rád viděl své dítě na stupních vítězů, a protože máme své děti rádi, přáli bychom jim často život spojený s profesionálním sportem. Realitou je však to, že takové  mety dosáhnou většinou jen ti nejlepší. Můžeme se snažit sebevíce, vytvářet ideální podmínky, investovat nemalé peníze, ale výsledek může být tristní.

  Řada rodičů dělá určitou nadstavbu, kterou jsou úlitby trenérům, funkcionářům, a to v různém provedení. Jdou legendy o chování některých fotbalových a hokejových maminek, v jiném směru nezaostávají ani movitější otcové. Tato ,,pomoc´´ možná pomůže potomkovi v určité době a etapě k tomu, že je více vytěžován, ale ve věku, kdy už rozhoduje kvalita a talent, dojde těmto pomocníkům, že protekce není tím, co sportovcům pomůže na vrchol. Daleko důležitější je umět se vyrovnat s konkurenčním prostředím, najít v sobě sílu překonat překážky a přesvědčit své okolí o vlastním umu. Pravdou však zůstává, že v pokřiveném prostoru našeho sportu některým jisté berličky pomáhají, ten zná toho, ten zase jiného. Mnoho talentovaných mladých sportovců končí právě v období dospívání jen proto, že nejsou schopní porvat se s okolnostmi točícími se kolem nich.

  Největší odměnou pro rodiče je možnost vidět své děti zápolit na hřištích, stadionech či v halách a vidět je vítězit. Ne každý je předurčen být hvězdou, ale i jeden prostý gól, bod nebo kvalitní čas jsou odměnou za hodiny vystáté při trénincích, sezení v hledišti a kilometry trávené za volantem při cestách po republice i po světě. Slečna a mladý pán si neuvědomují hrdost, kterou mají v sobě jejich rodiče, když vidí, jak se něco podařilo. Nevědí, že kdyby rodiče mohli, tak za ně dýchají i na tom hřišti. Časem to berou automaticky, jejich důležitost si uvědomí až tehdy, když začnou sami pečovat o vývoj svých vlastních dětí. Ale to není důležité, pro nás rodiče je cestování světem sportu díky následovníkům něčím, co dává smysl určité fázi našeho života.

  Smutnou realitou je nedostatek podpory sportu státem. Možná by to nebylo tak markantní, kdyby se množství peněz neztratilo cestou ze státní pokladny ke svým konečným příjemcům. O to smutnější je, že se ze sportu stal byznys nikoliv pro schopné sportovce, ale především pro bafuňáře na nejvyšších místech. Ne všechny lze házet do jednoho pytle, ale bohužel je příliš mnoho těch, kteří své nadšení pro sport přetavili ve výnosné kšeftování. Naštěstí je však plno dobrovolných a ochotných dospělých ochotných věnovat se nezištně mládeži. A právě na nich a na odolných rodičích stojí základy sportu u nás. Dostat se do vyšších paster je snem většiny sportovců, nosit lvíčka na hrudi či srdci je tou nejlepší odměnou. Držme palce těm, kterým se to podaří.

J3.K