ZA ZÁŽITKY DO MOSAMBIKU

  Po celkem příjemném letu z Prahy přes Frankfurt a Addis Abebu jsme strávili jednu noc v Maputu a následující den ještě za tmy (slunce v Mosambiku v tuto roční dobu vychází kolem čtvrté ranní) jsme opět vyrazili na letiště. Čekal nás tříhodinový vnitrostátní let do hlavního města severní provincie – do Lichingy s mezipřistáním v Nampule. Ačkoliv šlo o prvý ranní let, stačili jsme na odletu nabrat přes hodinu a půl zpoždění. Dle informací od místních asi někdo z personálu zaspal, občas se to stává.

 Z Lichingy jsme plánovali pokračovat místní veřejnou dopravou: minibusem do Metanguly a následně chappou (náklaďákem) do městečka Cobue na břehu jezera, odkud zbývalo pár kilometrů (něco přes dvě hodiny chůze po – možná vyšlapané – stezce v buši) do rybářské vesničky Aldeia Mala, kde jsme měli domluvené jedno ze tří na internetu dohledatelných ubytování v celé severní provincii.

 Po přistání v Lichinze už bylo jasné, že veřejnou dopravou se ještě tentýž den do Cobue nedostaneme. Najali jsme tedy za nekřesťanské peníze taxi (prostě auto, jehož techničák byl před mnoha lety někde spálen, aby se utajil fakt, že tento vůz s podomácky poslepovaným čelním sklem, ale zato dokonale funkčním sound systémem, už nikdy nebude schopen jízdy) a následně po dlouhém jednání na dálku s majitelem ubytování, který se v tu dobu nacházel sice u jezera, ale u Tanganiky, soukromou loď z rybářského přístavu Metanguly až do cílové destinace.

 Podle domluvy nás loď měla čekat v přístavu. Plavba potrvá šest hodin, tak nezapomeňme klobouky a spoustu opalovacího krému a před vyplutím si v Metangule kupme něco k jídlu a pití. Klidně s sebou můžeme vzít pár kamarádů, loď máme pro sebe, a budeme-li chtít, cestou nám i někde zastaví. Do cíle dorazíme akorát se západem slunce.

 Ve skutečnosti nás v Metangule čekal dřevěný pětimetrový člun s 15hp motorem a spoustou vody mezi nesourodými někdy připevněnými, někdy nikoliv prkny na dně, které měly tvořit palubu. Oproti dohodě a všem předpokladům byl člun plně naložen zbožím, které zásobuje pobřežní rybářské vesnice, a vesničany. Po dlouhé a intenzivní diskuzi s kapitánem, místní policií a následné kontrole pasů (co kdybychom byli přistěhovalci z Malawi, co se tu ilegálně vylodili!) byl člun částečně vyložen a my se mohli s novým více než hodinovým zpožděním a za nevraživých pohledů místních nalodit.

 Jídlo jsme si na vratkou palubu nevzali. Nebylo totiž kde ho koupit. V Metangule, rybářském středisku celého distriktu, jsme pochopili, proč jsme na internetu v celé provincii nenašli víc než jen tři možnosti ubytování. Kde shánět bydlení, když ani není kde koupit co k jídlu! Od rána jsme nejedli a začali jsme si klást docela tíživou otázku, jestli v noci někde na konci světa ještě seženeme něco k večeři. Ubytování máme totiž bez jídla.

 S lahví vody a pár plechovkami místního piva (je to přece jen tekutý chléb) jsme konečně vypluli na jedno z největších jezer Afriky. Jezero Niassa, které tvoří přírodní hranici mezi Mosambikem, Malawi a Tanzanií, se totiž svou rozlohou rovná téměř polovině ČR (30800 km2, přibližně 570 km na délku a 75 km na šířku, hluboké přes 700 m).

 Počáteční okouzlení z plavby po jezeře, které máte potřebu ochutnat, abyste uvěřili, že neplujete po moři, pomalu vystřídala únava, otlačeniny, chlad a hlad. Místo opalovacího krému se mnohem víc hodily mikiny a větrovky a bylo by se hodilo i další mnohem teplejší oblečení. Západ slunce nás zastihl ještě před polovinou cesty. Kromě fascinujícího výhledu na červené slunce na obzoru nám plavbu zpestřila také vykládka zboží v rybářské vesnici, kam „azungu“ (běloši) ještě nezavítali. Na břeh se seběhla celá vesnice, aby si nás vyfotila nebo natočila na své (ne úplně) moderní telefony. Po setmění, jak jsme pokračovali v plavbě podél pobřeží, ubývalo i do té doby vzácných světélek na břehu, až jsme se ocitli v úplné tmě. Nad námi se rozprostírala neuvěřitelná hvězdná obloha a ticho rušily jen vlny narážející do lodi a motor – dokud šel.

  Ve chvíli, kdy motor zhasnul a posádka se s pomocí lamp ve svých telefonech snažila závadu opravit a dolít palivo, nás napadlo, že pokud bychom se tu měli ztratit, už nás nikdy nikdo nenajde. A nahlásit tenhle způsob cestování na pojišťovnu, nikdy by se nám žádné cestovní pojištění sjednat nepodařilo. Ale tak jak Afričané dokáží zprovoznit již dávno mrtvá auta, dokázali si poradit i s lodním motorem a uprostřed noci jsme nakonec zdárně dopluli do Aldeia Mala. Ve světle příruční lampy jsme se ubytovali v House of Chambo, čekala na nás večeře, studené pivo a velmi vřelé přijetí.

  Za rozbřesku se probouzíme v ráji: maličká rybářská vesnice v absolutně panenské přírodě. Jsme jedinými hosty v naturálním mini „resortu“, který sestává z pěti rákosových chatek a jednoduchého baru s restaurací postavených na bílém písku s výhledem na jezero. Jediný zdroj energie zajištují baterie napájené solárními panely. Latrína a „kbelíková“ sprcha se nachází asi 100 m od chatek v buši.  Vše je čisté a velmi vkusné. Zhýčkaného Evropana může trochu znervózňovat jen přítomnost divokých zvířat, jako jsou hyeny či paviáni a v neposlední řadě sem občas zabloudí i leopard. Naopak s nesmírným potěšením za rozbřesku z verandy naší chatky bez hnutí a bez dechu vyhlížíme třeba plaché cibetky.

  Jestli jsme se obávali, že tu nekoupíme nic k večeři, pak nás ani nenapadlo, že tu nekoupíme ani nic k obědu. Ale správce ubytování se svou rodinou se o nás dokonale postarali. Denně máme na talíři místní pokrm a ve sklenici místní pivo. K tomu pozornou, a přitom nevtíravou společnost.

 Samotné jezero je neuvěřitelně čisté, jeho hlučný příboj, vlny a nekonečný horizont jsou k nerozeznání od moře. A když ponoříte hlavu pod hladinu, rázem se ocitnete v největším pestrobarevném akváriu na světě. Pro domorodce (a potažmo pro nás) je jezero jediným zdrojem vody – na vaření, pití, mytí i na praní prádla. Údajně jsme v jedné z oblastí jezera, kde nehrozí nákaza bilharzií (jestli je to pravda, budeme schopni potvrdit až po návratu a testech na infekčním). Co tu ale skutečně nenajdete, jsou komáři! Místo toho tu ale, naštěstí jen za vzácného bezvětří, vládnou miniaturní jezerní mouchy. Jsou jich mraky. Naráží do vás, vdechujete je, polykáte, máte jich plné uši i talíř a sklenici, ráno jimi máte posetý polštář. Modlíte se za do té doby tak odsuzovaný vítr a závidíte černým domorodcům, kteří na rozdíl od nás tolik neodráží světlo, a tudíž mušky tolik nepřitahují.

 Okolní nedotčená příroda je úchvatná – malá políčka cassavy jsou posetá termitišti a velikými mangovníky s dozrávajícími plody, strmé břehy jezera jsou porostlé buší a nádhernými baobaby, z nichž největší tu údajně roste už přes 2000 let. Místní obyvatelé jsou samí úsměv, děti radostně pózují před fotoaparátem a nic kromě zamávání, úsměvu nebo fotky po nás nikdo nechce. Začínáme si vytvářet základní slovníček místního jazyku niandža, což místním dělá velikou radost. Portugalština se přestala hodit už v Lichinze. Dál na sever už většina lidí mluví jen jedním z místních afrických jazyků a Aldeia Mala mluví právě jazykem niandža. Těch pár jedinců, kteří studovali v Malawi, jako náš hostitel, mluví anglicky. A díky tomu se dozvídáme všechno, co nás o severním Mosambiku zajímá.

  Bohužel všechny ty nádherné dojmy po pár dnech poněkud zkazil pohled na konečný účet. Cena za ubytování byla víc než příznivá, zato za jídlo a pití, na které jsme byli odkázání bez možnosti opatřit si je jinde, jsme nakonec zaplatili přemrštěné ceny. Škoda, ale i tak byl výlet na konec světa kouzelným a nezapomenutelným zážitkem.