Jiří Kimla a jeho úvahy - Harykovy kapesní hodinky
Jiří Kimla, autor poesie, povídek a člověk s nadhledem dnes přináší.....
Harykovy kapesní hodinky
Povídku jsem věnoval Milanu Chovancovi, bývalému hejtmanovi Plzeňského kraje.
"Koukala jsem na nabídky do Tesca. Mají v akci tu knihu, co sháníš."
"No, že by se mi chtělo jet někam do Všebořic do Tesca, tak to tedy ani náhodou."
Vždycky to tak bylo. Žena něco objevila v akci a abych tam jel, snažila se mi na něco nalákat. Věděla dobře, že knihy mě vždycky dostanou.
Pochlapil jsem se : "Do Všebořic nepojedu!"
"Počkej, kdo říká, že do Všebořic?"
"To mám jet do Děčína?"
"Jen jsem si myslela, že bys udělal nákup a koupil si tu knihu…"
A je to tady. Nenávidím prolézat supermarkety, hypermarkety a další nudné šizunkkšefty, jezdit s košíkem a vejrat do regálů. Mám svůj prováděcí plán. Co nejrychleji naházet napsané zboží do vozíku a fr pryč. Čas přesahující pět minut mi v tomto zařízení vyvolává alergické reakce.
"Mají ten Mossad, " řekla jen tak mimochodem.
Počáteční napětí se začalo ztrácet, vystřídáno slabým vzrušením. Ještě jsem ale bojoval.
"Jaký Mossad?"
Nezbaštila to. "Tak jedeš nebo ne?!" To nebyla otázka, ale imperativ.
"Ukaž!" řekl jsem rezignovaně a převzal soupis nákupu. Měl jsem dojem, že si chce žena otevřít svoji večerku. Alergie se vracela. Poznala to a kontrovala : "Slíbils, že mi budeš pomáhat, co budu marod!"
Tady nevyhraji! Nasadil jsem s přemáháním ksicht číslo sedm a zkusil se zatvářit radostně.
"Kolik stojí ta knížka?" zeptal jsem se teď už v přípravách na odjezd.
"Čtyři sta," řekla jakoby mimochodem. "Nákup bude stát asi devět set, dám ti tisícovku a zbytek mi vrátíš!"
"Nákup za pět stovek?" zkoušel jsem úhybný manévr.
"Za devět, můj milý, za devět. Ty čtyři stovky si zaplať ze svého kapesného. Anebo si tu knížku nekupuj," rozhodla rychle.
"Když si nemám koupit knížku, tak nikam nepojedu!"
Tak tragicky se netvářila ani tchyně, když jí zamítli dávky pro nemohoucnost.
"Ty mě nemáš rád," zkusila ještě to originální zaříkadlo.
Něco nezdvořilého, co dost dobře nejde publikovat, jsem zahuhlal v šatně do kabátu.
V Tescu byly mraky lidí a nervozita by se dala krájet. Jakoby si to všichni řekli, vždy u každého regálu, kam jsem přijel, někdo byl a vydatně špuntoval prostor. Babka třetího věku, ohnutá lovila něco ve spodním regálu. Francouzské hole měla pověšeny na vozíku. Máslo konečně našla, vhodila mezi ostatní zboží a křepce odjížděla. Všimla si mého pohledu a v momentě začala kulhat, ohnula se jako tětiva a s námahou sundala z vozíku hole. Možná, že si mě spletla s revizním doktorem.
S neskutečnou úlevou jsem zaplatil u pokladny a vyjel na parkoviště. Z plných plic jsem se svobodně nadechl smradlavého inverzního sračkosmogu a mazal s vozíkem na konec parkoviště, kde stála moje fiesta.
Za autem byla slyšet kytara a sytý mužský zpěv. Zastavil jsem a poslouchal. Bylo mně to moc povědomé…
"Totem je oltář trempů…" no jasně! Trempská motlitba…a ten hlas, ten hlas…
Popojel jsem až k autu a jakoby mimoděk jsem se zadíval, kdo to zpívá. Na židličce bez sedátka a s popruhy měl polštářek, sombrero se šňůrkou pod bradou a na nohou důchodky. Nevěřil jsem vlastním očím. Haryk. Můj chalupářský soused z Děčína. Na tom by nebylo ostatně nic divného, kdyby nebyl už dva roky po smrti. Asi jsem se splet´.
"Servus, Bobr!"
Bobr se jmenuje naše chaloupka a tak nám tam všichni říkají Bobři. Moc bych za to nedal, že ani nevědí, jak se jmenujeme doopravdy.
"Servus, Bobr," Haryk přestal hrát a zadíval se na mě. Narodil se a vyrostl v Rakousku a česky mluvil jen s přízvukem.
"Pamatuješ sí, jak sme chráli ktyš mne bylo šetesát ?" Jak sme se ošrali a f nemeckejch uniformach sme sé srandy pšepadli autopus?"
Rozesmál jsem se a přisedl k němu. Nějak jsem pozapomněl, že už umřel.
"A pak jsme policajtům hráli trempskou mši, když nalití lezli po čtyřech k autu, viď!"
Vrátilo se mi, že je mrtvý. Rozhlédl jsem se. Na parkovišti byla mlha a nikdo nikde. Co to je?
"Čékam na Lupoše…"řekl do ticha a podíval se na mě. Vylekal jsem se, ten pohled nebyl z tohoto světa.
"Móc ti dlúšim, fíš, jak umžela Markita?"
Harykova žena Margita umřela asi půl roku před Harykem. Udělalo se jí na chalupě špatně. Praskl jí vřed. Margitu odvezl do špitálu soused Kurt. Z děčínské nemocnice ji převezli do ústecké a tam Margitě selhalo srdíčko. My jsme se o Haryka starali, než ho odvezli do pečovatelského domu v Děčíně, kde také zemřel!
"Prosím tě, to by udělal každý," odmítal jsem skromně díky.
"Kaštej né," rozhodl Haryk a odmlčel se. Za chvíli zašátral v kapse a vytáhl kapesní hodinky. "Kte ten kluk satracenej lítá?"
Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Proč tu mrtvý Haryk čeká na nevlastního syna? Proč tady na parkovišti na židli bez sedátka? Na legendární židli s popruhy.
Když si Haryk chalupu pořídil, byla to ruina bez záchodu. Vyřešili problém brilantně. V židli vymontovali sedátko a přidělali popruhy. Když na něj přišla potřeba, připnul si popruhy a šel do lesa. Chalupa je na kraji lesa, místa pro metabolické výkřiky je tam dost. A ejhle židle funguje dodnes.
Blbče, pokáral jsem se v duchu, prober se!
Haryk se na mě pořád tak divně díval. Mrazilo mě.
"Haryku, dám si nákup do kufru, ať to tady nepřekáží!"
Neřekl nic, jen brnkal melodii Tam v nebeským baru.
Kousek jsem poodešel s vozíkem, otevřel kufr auta a začal nakládat. Trvalo to jen chvilku.
"A hotovo!" Bodře jsem přibouchl víko kufru.
"Haryku…..Haryku?"
Rozhlížím se. Všude okolo pusto, Haryk pryč. Štípu se do ruky, obracím se a pak znova hledím do míst, kde seděl můj zemřelý soused. Nic. I když…na zemi ležely kapesní Harykovy hodinky s řetízkem. Váhavě jdu k nim a prstem do nich šťouchnu. Posunuly se. Není to tedy přelud. Opatrně je zvednu. Normální hodinky. Pod dvanáctkou bylo prázdné okénko. Zleva i zprava dva čudlíky. Strčil jsem je do kapsy.
Cestou domů jsem jel jak náměsíční. Dvacetiminutová cesta mi trvala hodinu. Přitom jsem jel devadesátkou, celou cestu na pětku.
"To to nemůžeš vzít?"Žena vypadala naštvaně.
"Nic mi nezvonilo, hele…"
"Aspoň ze mě nedělej blbce, nevím, proč musíš hovory vymazávat?"
Tašku s nákupem jsem odnesl do kuchyně a šel se převléct. V šatně jsem si zapnul přijaté hovory. Nic. Tento den nic. Kdoví, komu žena volala.
"Máš tu knížku?" zeptala se kuchyň.
"Nemám, už ji neměli." Kdyby nebylo zvláštního setkání s Harykem, byl bych hodně namíchnutý. Takhle jsem na knihu úplně zapomněl.
"Udělám kafe, dáš si taky?"
"Taky. Udělej překapávané! Dáme si k tomu ty tatranky, co jsi koupil v Tescu."
Kafe krásně vonělo a já přemýšlel, jak nejlépe ženě převyprávět moje setkání s Harykem. Tušil jsem, že mi nebude věřit ani slovo. Taky, že nevěřila. Koukala s úsměvem na mě a vrtěla hlavou: "Ty jsi takový pohádkář, ale to se mně na tobě líbí," zkoušela žehlit…
Zvedl jsem se a přinesl z kabátu Harykovy kapesní hodinky. Položil je na konferenční stolek a vítězně se podíval na ženu.
"To jsou ty cibule, které Haryk vždycky vytahoval, když jsme šli okolo něj venčit a káral nás, když jsme nešli na čas," napovídal jsem.
Ďábel bývá ukryt v detailech.
"To nejsou ony!"
" Ale jsou," hájil jsem zarputile dnešní příhodu.
"Nejsou!" Nebylo možné ji přesvědčit.
" Ale jak to můžeš tak jistě vědět?"
"No jeho hodinky neměly ty dva čudlíky po stranách!"
Tak to mě podrž! Haryk byl na hodinky pyšný, častokrát mě nutil, abych se na ně podíval a vyzdvihoval jejich naprostou přesnost. Těch čudlíků jsem si ovšem nikdy nevšiml.
"Vrať je zítra do ztrát a nálezů !"
"Zatím si je nechám, až se zítra vrátím z Mostu, zavolám Lubošovi, aby si je vzal zpátky.
"Co když to nejsou ty Haryka?"
"Jsou…!"
Zvedla obočí a odešla na WC. Za chvíli se vrátila. Bylo na ní vidět, že se přemáhá.
"Pojedeš zítra do Mostu autem?"
"Vlakem! Kolem poledního bych měl být hotov a pak jdu s Vláďou Franků a Pepíkem Piatkem na pivo."
Usedal jsem na hlavním nádraží do prázdného přetopeného kupé. Na chvíli stáhl okénko a vyvětral. Byla ještě tma a já se těšil, jak si na chvíli schrupnu. Nechtěl jsem rozsvěcovat. Bylo ale třeba ještě připravit jízdenku a jak jsem šátral v kapse, nahmátl jsem Harykovy kapesní hodinky. Žena mi je vnutila a požadovala, abych je pozítří odvezl do Děčína do nálezů a ztrát.
Pozorně jsem si je prohlížel. Nebyly natažené, netikaly. Stačilo párkrát v prstech protočit a bylo hotovo. Cvaklo to a v okénku pod dvanáctkou naskočila nějaká čísla. V té tmě jsem nemohl rozeznat, jaká. Asi si rozsvítím…jak jsem chtěl vstát, palec zmáčkl levý čudlík. V hodinkách něco cvaklo. Snažil jsem se rozeznat čísla na ciferníku a vtom mě přepadl hluboký spánek.
Vzbudilo mě něco tvrdého. Seděl jsem sám v jakémsi starodávném kupé. Sedačky byly z tvrdého dřeva, okno podivně malé. Vyhlédnu z okna. Nádraží, které bylo naproti vlaku, připadalo mně jaksi povědomé. Hledám název stanice. MOST. A kousek dál BRÜX. Co to je za blbost? Vyběhl jsem z kupé a rychle vystoupil z vlaku. Běžím k nádraží a slyším pískat výpravčího. Proboha, co to je? Mašinka na páru začala zabírat a z komína vyfukoval tmavý kouř. Čtyři směšné vagónky se daly do pohybu. To tu filmují nebo co? Vlak se rozjel a já si uvědomuji, že kufřík mi zůstal ve vlaku. Kruci, jsem to ale trouba! Šacuji se a ejhle, hodinky.
Hledím na ciferník. Proboha. Je tři čtvrtě na osm. Vtom si všímám, že pod dvanáctkou v okénku jsou také čísla. Je to datum, 13. 9. 1937. No to mě…
"Uklidni se!" pronesl jsem nervózně a nějaký chlapík v kšiltovce a pumpkách na mě udiveně pohlédl. Lidé okolo mě byli oblečeni v šatech, které znám z dobových filmů. Co budu dělat?
Měl jsem na sobě plášť a budil jsem jen letmou pozornost, tak mě napadlo, abych splynul s davem a požádal přednostu stanice, aby mi poslali zapomenutý kufřík zpět. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, že by ho někdo ukradl. V roce 1937 byli lidé určitě slušnější….
Přednosta stanice byl starší muž, který jakoby vypadl z oka panu Jírovcovi z naší ulice, kde jsem jako kluk bydlel. Říkám mu, co si mi stalo a on hned, že to není problém, že ho vyzvednou v Ervěnicích a za hodinku bude zpět. Trochu divně koukal na moje oblečení a tak jsem se mu svěřil, co se mi stalo doopravdy. Přikyvoval, pak se omluvil a abych na něj chvilku počkal. Rozhlížel jsem se po maličké kanceláři s notesem a zeleným masivním stojanem, u okna na zdi nějaká skříňka, asi tři petrolejky, stolní lampa, razítka a červená kulatá čepice, kterou si tam nechal na masivním psacím stole.
Škoda, že tu nemám foťák, napadlo mě. Anebo aspoň mobil, co zůstal v kufříku. To by byl dokument!
"Nezlobte se, pane, pane…" Výpravčí se vrátil a přivedl na pomoc četníka.
"Kimla, Jiří Kimla, napověděl jsem.
"Pane Kimlo, je mi to líto, ale tu Vaši historku budete muset převyprávět na stanici četníkům, kteří rozhodnou, co s vámi.
To ne, myslím si a vytahuji hodinky a mačkám pravý čudlík. Nic. Mačkám znovu a zase nic. Zkouším levý, bez úspěchu.
"Tak jdeme," říká podmračený četník a výpravčí na mě s účastí hledí.
"Klepeta ne!" Rázně se ohrazuji, když četník loví v kapse. Koutkem oka vidím výpravčího, jak lehce vrtí hlavou. Četník vytáhl ruku z kapsy a bradou ukázal na dveře. "Všechno řeknete vrchnímu strážmistrovi Sommerauerovi. On už rozhodne, co s Vámi."
Co se dalo dělat. Cupitám vedle četníka a vidím místa mého mládí. Četník mi však nedopřává radosti a popohání mě. Za pár minut jsme ve Hvězdné ulici před četnickou stanicí.
"Tak říkáte, že jste z roku 2011?" Vrchní strážmistr se nadmíru vlídně zatvářil. "To je nějakých čtyřiasedmdesát let, co?" Vlídná tvář jevila porozumění. "A kufřík s doklady máte ve vlaku? No to je pech, to je pech…co říkáte, kdybych vás nechal odvézt do špitálu, tam by vás prohlédli, odpočinul byste si a pak odjel zpátky do Ústí, co?!"
Myslí si, že jsem blázen…vidím vrchního strážmistra, jak bere telefonní sluchátko.
"Počkejte, pane vrchní strážmistře, ještě moment, něco bych vám řekl."
Strážmistrova ruka se zastavila a obočí nadzvedlo:
"Poslouchejte, dneska je 13. září 1937, že? " V dějepisu jsem se vyznal a třicátá i čtyřicátá léta jsem znal dost dobře. Dnes v noci v Lánech zemře ve 3.29 hodin Tomáš Garigue Masaryk, dnes také byla zahájena stavba pevnosti Dobrošov, která bude po dvaceti měsících zastavena…"
"A to proč?" zeptal se vrchní četník, který poslouchal s otevřenou pusou.
"V září příštího roku bude zahájena konference v Mnichově, kde Německo, Itálie, Francie a Velká Británie rozhodnou, že Sudety, tedy i Most, pane vrchní strážmistře, připadnou Německu a stanou se součástí říše." S opovržením jsem říši vyslovil s malým ř. "V březnu, patnáctého 1939, přepadnou Němci zbytek Československa, Slovensko se odtrhne a vyhlásí samostatný štát a 1.září 1939 přepadnou Němci Polsko … začne světová válka.
Zkoprnělý velitel Sommerauer úplně zbledl a sluchátko s bouchnutím spadlo na stůl. To ho probralo. Notnou chvíli si mě prohlížel.
"Pane Kimla, buď jste podvodník nebo blázen, či špión. Anebo všechno dohromady. Tohle není v mojí pravomoci." Zvedl sluchátko a zatočil klikou : "Spojte mě s Prahou, bleskem!"
Tatrovkou model 80 mě tři četníci odvezli zpět na nádraží. U přednosty vyzvedli můj kufřík a odvedli mě do rychlíku na Prahu. Pušky měli připravené. Připadal jsem si jako nějaký zločinec a četníci mě za něj pravděpodobně měli, ale chovali se slušně. Kufřík položili na sedadlo a oba sedli jeden vedle mě, druhý naproti. Třetí odjel tatrovkou zpátky. Napadlo mě, abych se podíval, kolik je hodin, začínal jsem mít hlad. No taky, bylo skoro poledne. Četníci mě podezíravě pozorovali. Zkusmo jsem zmáčkl pravý čudlík. V hodinkách cvaklo a když jsem je dal zpátky do kapsy, přišlo na mě hrozné spaní. Vzbudilo mě hulákání: "Alarm, alarm," řval nádražní amplion, houkaly sirény.
Cestující vedle mě se zvedl a rychle sbíral svršky z háčku.
"Co se děje?" ptám se rozespale.
"Rychle do krytu, hlásí nálet na hydrák!" Neznámý muž mi v poklusu sděloval, že mám rychle zmizet. Došlo mi to. Hodinky fungují jen ve vlaku. Zmáčknutím levého čudlíku mě to přenese do minulosti, pravý zase do budoucnosti.
Na ukazateli bylo 12.9. 1944. Nálet na zálužskou chemičku. Najednou někdo zvenku klepe na okénko vagónu. Průvodčí. Vehementními gesty ukazuje, abych rychle opustil vlak a utekl do krytu. Tůdle!
S bohorovným úsměvem mačkám dvakrát pravý čudlík. S cvaknutím jsem usnul.
Vzbouzím se v anatomických sedadlech a civím na stěnu. Určitě je to holografický přenos, na kterém vidím přijíždět válec se vstupním turniketem, přisávající se ke dveřím. Dívám se na hodinky. 30. 9. 2111. Chci vstát, ale nemůžu. Na holografickém zařízení se objevuji já sám. Všechno, co je na mě, skenuje zelený paprsek. Krásně jsou vidět kapesní hodinky a peněženka. Paprsek skenuje sto eur a tisícovou korunovou bankovku. Ozve se signál a mně připadá, že je štítivý. Pak se objeví kufřík. Je prázdný. Asi ti četníci mně sebrali pracovní materiály. Ať se jimi udáví v té jejich vzrušené době. Skener shledal kufřík nezávadným. Pak se objevilo něco jako bankomat a z něj vypadla částka 10 000 creditů. Popadnu kufřík a zkouším vstát. Nejde to. Zmáčknu tlačítko v opěradle a stěna napravo odhalí supermoderní budovu obrostlou alejí palem. Co chvíli se mihne vzduchem nějaký stroj.
Dveře se samočinně otvírají a v nich krásná mladá žena v stříbřité přiléhavé uniformě. Usměje se a říká : "Jsem FMA, model 07. Náš skener zjistil několik nesrovnalostí. Nenašel váš čip a uviděl pár starožitností, které se nesmí vozit volně." Natáhla ke mně ruku s jakousi čtečkou dlaně a poprosila o přiložení. Čtečka zahrála podivnou melodii.
"Pane, dovolte, abych vás přivítala v Českomoravskoslezské provincii SSC."
"Co to je SSC?"
"Myslela jsem si to. Byl jste na nějaké vesmírné výpravě že?… SSC znamená Spojené státy celoplanetární. Hlavním městem je Peking. My patříme k Euroatlantické unii, provincie ČMS. Hlavním městem unie je Řím, naší provincie Brno."
"Tak ne Praha?"
"Praha už není hlavním městem, ale rezervací, ve které žijí pouze správci se svými rodinami. Vstup je pouze na povolení bezpečnostních složek."
Už mě šla s tím jejím žvatláním na nervy.
Jako bych to vyřkl nahlas. Odkryla dvě řady bělostných zubů. "Musím vás informovat, vydržte to ještě chvíli. Vašich deset tisíc kreditů vám umožňuje pohodlný život minimálně na půl roku a já vám můžu pro začátek nabídnout - holografické kino s filmem Konec korupce v Čechách, nebo napínavý dobový triler o Al Kajdá. Pokud jste věřící, můžeme vám předvést romantický film Sedmé muslimské nebe."
"Jdi do prdele s muslimským nebem!" Dostal jsem vztek.
Zkrabatila se jí tvář. Přesto neúnavně pokračovala : "Ubytovat se můžete v hotelu Bohemia, hotel Hamáz by vám asi nevyhovoval. V Bohemii můžete bydlet ve stopadesátem patře, jeden kredit denně, plná penze tři kredity denně."
Jak byla pěkná, tak mě štvala. Napadlo mě, udělat si z ní legraci.
"Když tak všechno víte, kde si můžu zašukat?"
"Myslíte souložit?"
"Jo!"
"Můžete se mnou tady, ale bude vás to stát 10 kreditů. V kulturním domě jsou levnější typy za 5 kreditů. Pokud byste nechtěl biorobotky, ale opravdové ženy, musel byste zaplatit kreditů 20. Máme je soustředěny v části Kočkov, je jich asi posledních tři tisíce. Ale na to je třeba také zvláštní zdravotní povolení a profylaktické injekce za 50 kreditů. Pokud…"
"Zmlkni, obludo, chci ven!" Udělalo se mi nevolno.
"A bude to který hotel?"
"Krucinál, drž už tu svoji umělou hubu! Půjdu se projít pěšky, chci si to tu prohlédnout!"
"Můžete vznášedlem s řidičem nebo sám, pokud máte vznášecí list."
"Pěšky, neslyšíš, zrůdo, chci pěšky!"
"A to souložení odložíte nebo…?
"Proboha, pusť mi ven!"
Čtečkou mě přejela a já se zvedl. Odstrčil ji ve dveřích a v chodbičce magnetického vlaku jsem vytáhl hodinky. Netikaly, stály. Nervózně jsem je začal natahovat , Robotka na mě namířila čtečku. Trochu jsem zpanikařil a zmáčkl levý čudlík. Tak tady ne, tady nebudu ani minutu. Začal jsem usínat, ještě jsem se snažil dotočit hodinky, aby byly natažené úplně. Pružina v hodinkách praskla. Chtělo se mi strašně spát, ale zkoušel jsem vydržet. Štípu se do ruky, fackuji se a zatím se mi daří bdít. Vagón se mění, po nějaké chvíli zase a za moment je takový, jaký už znám ze současnosti. Také lidé ve vlaku se mění a já má pocit, že civí všichni přímo na mě. Dívám se znovu na hodinky. Stojí, ale v okénku, kde je datum, se číslice rychle střídají. Už tam na začátku vyměnila jednotka dvojku a dále se odečítá. Jak naskočil rok 1937, vlak začal zpomalovat a dojížděl do nádraží v Mostě. Sbírám všechny síly a snažím se dostat ke dveřím. Rozhodl jsem se vystoupit a najít hodináře, který by mě hodinky opravil.
Najednou se vlak na okamžik zastavil, ale hned se rozjel zpátky. Začal nabírat rychlost. Ospalost byla zase větší. Silou vůle přibližuji hodinky k očím a vidím, že datum se načítá a pomalu se mění vnitřek vagónů a mění se lidi. Nakrátko jsem usnul, abych procitl před holografickým snímačem. Ve dveřích se objevuje biorobotka a míří na mě čtečku. Než jsem ji mohl vynadat, dává se vlak do pohybu a mně se chce zase hrozně spát. Zvedám se a s přemáháním jdu na chodbu s hodinkami v ruce. Datum se odečítá. Jdu ke dveřím vagónu, abych mohl rychle vystoupit. Lidé mě tentokrát ignorují. Už slyším sirény a řvát. "Alarm!" Potom se datumník blíží k roku 1937. Blíží se mostecké nádraží. Když chci vystoupit, tvrdě usnu. Probudily mě melodické tóny. Na holografickém skeneru mě přejížděl zelený paprsek a do dveří vstupovala půvabná biorobotka v lesklé uniformě. Tvrdě usínám…
