Zezdola pronikal monotónní hluk stejně staré hospody, která postupně klesala z uznávané restaurace na nejnižší špeluňku navštěvovanou všelijakými existencemi. Tak jak se přesouval život z této lokality do vzdáleného centra, ustával denní ruch a ožíval až se soumrakem, kterého se báli i místní strážníci, neboť v tomto čase nastávala příhodná chvíle pro páchání nejrůznějších lumpáren.
Neznalí zabloudivší pivaři, kteří chtěli ochutnat zdejší pivo, bývali zhusta okradeni a někteří i zbiti, když se snažili protestovat. Hospoda měla i příznačný název, jmenovala se Na Onom světě a v análech tohoto lokálu byly zaznamenány dva případy, kdy dva štamgasti na onen svět opravdu doputovali.
Ze zaprášené čtvrtě postupně mizely obchůdky a zůstávala jen jedna větší pultová večerka, jejíž majitel si nechal navařit důlní kolejnice do oken místo mříží. Přední i zadní vchod byl opevněn a hlídán kamerovým systémem napojeným na strážnickou stanici, která byla vzdálená asi pět minut chůze. Ani to neodrazovalo romské i bílé gangy, jejichž členové s vynalézavostí sobě vlastní navštěvovali obchod probouráním zdi nebo vytrháním tašek a stropu. Majitel vedl spory s pojišťovnami, které se zdráhaly dále sponzorovat jeho rizikové podnikání. Odejít však nechtěl, neboť v nových místech by se těžko se svým krámkem chytal, a pak – vždy po výplatě sociálních dávek – měl krámek narvaný a zboží mu rychle putovalo z regálů
k zákazníkům. Že vedl alkohol a kuřivo je snad zbytečná připomínka…
Po hlavní silnici občas přefrčela dodávka o hodně překračující povolenou rychlost. Rychle vyložit, naložit a pryč. Ukradená kola, vybílené auto nebo rovnou ukradené celé, to nestálo za nějaký pochybný odpočinek.
„Pánové, jsme tu všichni?” Trenér Honza se svazkem klíčů se rozhlédl po skupině urostlých chlapců.
„Kasius tu není!”
„Krucinál, to se snad nikdy nedáme do kupy? To musí furt někdo chybět? Teď zas Kasius musí mít nějaký extrabuřty,” mínil s nepochopením trenér. „Vždyť byl dole. Ví někdo, kde je? Dyk má přiject ten Dráček a zas nebudem všichni…”
„Kecal tam s ňákym morgošem. Měl by bejt hned tady.”
Trenér zavrtěl hlavou a odemkl dveře tělocvičny. „Kluci, rychle převlíct a ty,” obrátil se na hromotluka, „ty, Mates, skoč dolů a přiveď ho. A kdyby měl nějaký problémy, tak mu helfni, ale nejanči, na tréninku ti to vynahradím!”
Těžká váha Mates otráveně vrazil velkou sportovní tašku trenérovi do ruky. „Tak mi ji hoď na lavici, hned se vrátím.” Otočil se, ale nespěchal. Byl si vědom své důležitosti potenciálního reprezentanta, a tak si ji vychutnával i v plnění těch nejobyčejnějších úkolů.
To víš, že jo, pomyslel si, když za sebou uslyšel trenérův hlas, aby přidal. „Nejsem žádnej poskok,” prohlásil polohlasem tvrdě a důstojně sešel široké, točité schodiště.
Kasius měl legrační jméno. Wolfgang Huschmuchmleinmaier. Jmenoval se už tak jeho pradědeček, sudetský Němec, jehož kořeny sahaly někam až do dob posledních Přemyslovců. U Stalingradu přeběhl poručík Wolfgang k Rudé armádě a byl prohlášen za nezvěstného. Otec a syn Huschmuchmleinmaierovi se setkali divnou hříčkou osudu ke konci války, když otec v uniformě Rudé armády osvobozoval koncentrační tábor Sachsenhausen-Oranienburg a potkal se se synem, který byl mezi vězni. Protože byli odbojáři a navíc ženatí s Češkami, zůstali a dál se rodili v Československu další Wolfgangové a ten poslední byl Němcem jen jeho legračním jménem. Ostatně, německy už ani neuměl. Za komické jméno si ale užil dost. Už ve škole se mu děti posmívaly a v pubertě ho dívky se smíchem odmítaly.
„Ty hušmulumuši,” oslovovala ho s despektem černooká Šárka a odmítala jakékoliv sblížení. V tanečních se zdálo, že se zablýskalo na lepší časy. V tmavých šatech s motýlem padl do oka krásné zrzce. Když ale zjistila, že je taneční nemehlo, mluví spisovně a má ještě tak debilní jméno, bylo po lásce. Nakonec na něho zbyla dívka, pro kterou nikdo nechodil. Nebyla nijak pohledná a tanec jí taky nic neříkal. S Wolfgangem to byla prostě dvojka a účastníci tanečních měli povyražení.
V učňáku se kluci dohodli, že bude sranda, a docela vážně přemluvili Wolfiho, aby s nimi šel na trénink boxerů. Věděli, že je to takový skládací metr, pro kterého byl provedený kotrmelec vrcholným artistickým číslem. Zlomyslná parta zámečnických učňů, kterým nebylo nic svaté. Kluci už dvakrát na tréninku byli, ale zatím se dostali jen ke stínovému boxu, švihadlům a aparátům, jak říkali boxeři pytlům, na kterých pilovali svoje údery. Cítili se hrozně důležití a na internátním pokoji se mezi sebou mlátili a litovali, že Wolfgang bydlí v místě a nepotřebuje ubytování v internátu. To by mu naložili…
Hned na prvním tréninku osvěžil nudnou dřinu svým vystoupením na aparátech. Hruška mu lítala dokola, nemohl se strefit a pak ho i praštila mezi oči. Kluci se chechtali a Žabák, který měl stejnou váhu jako Wolfgang, mu za všeobecného řehotu navrhl, aby to zkusil dát dohromady s mistrem Beanem. Trenér Honza je klidnil a pak navrhl, aby si to noví kluci zkusili mezi sebou. Pro ostatní pak nastalo představení. Wolfgang schytával rány od kluků z učňáku. Neumělé, ale i tak někdy pěkně sedly. Wolfgang občas upadl, ale zvedl se, otřepal a boxoval dál. Žabák z něj měl velkou legraci. Smál se, až mu oči slzely. Když pak Honza stopnul čas, Žabák prohlásil: „Z tebe by měl hrůzu i Cassius Clay!” A přezdívka Kasius byla na světě.
Jak šel čas, Kasiovi spolužáci z učňáku se z tréninků vytratili, ale on zůstal. Box ho úplně uchvátil. Věnoval mu každou volnou chvilku, běhal, stínoval a zase běhal. Na trénincích makal do úplného vyčerpání. Trenér Honza rozhodl, že ho postaví na přeborech ve welteru. Kasius málem dostal po této zprávě horečku. Snažil se připravit a vyžádal si sparing s Žabákem, také welterem. Žabákovi řekl: „Míro, nešetři mě, musím zjistit, jak jsem na tom doopravdy.“ Žabák ještě zahlédl koutkem oka trenéra, který ho posunkem nabádal, aby nebláznil.
Kluci si navlékli na bandáže rukavice, vzali do úst chrániče a trenér spustil čas. Ostatní borci přestali trénovat a těšili se na estrádu. Kasius se zabalil a začal levými direkty píchat do soupeřova krytu. Zkušený Žabák, finalista republiky, lehce odrážel jeho útok, ale na chvilku ztratil pozornost, neboť Kasius pro něj nebyl tím pravým soupeřem.
Buch. Kasiův tvrdý hák trefil nepozorného Žabáka. Žabákovi začaly ve stoje sklovatět oči.
„Stop, stop!” zařval Honza a vběhl mezi ně. „Co to děláš, ty trubko?” osopil se na Žabáka. „Takhle tedy ne! Takovej frajer nejsi, tak si to hlídej!” Žabák kývl a zvedl smířlivě ruku. Během několika okamžiků ležel Kasius na zemi. Rychle se zvedl, potřásl hlavou a vyrazil na Žabáka. Za chvíli ležel znova. Tentokrát mu trvalo ale o něco déle, než se zvedl. Protřepal hlavu a chtěl vyrazit na Žabáka. Zastavil ho trenér. „Hele, konec! Musíš na přebory získávat zkušenosti.”
Kluci si začali stahovat rukavice. „Příště ti utrhnu palici,” slíbil Žabák. „Jestli mně budeš dávat capáky vázáním,” dodal ještě a kopl do spadnuté rukavice.
Honza pomohl sundat Kasiovi jednu rukavici a poplácal ho po zádech. „Máš statečný srdíčko, Kasius, jestli na sobě budeš pořádně makat, tak z tebe bude jednou špičkovej boxer. Ale musíš makat!”
„Borci, musíte boxovat čistě! Nefaulovat! Za nečistou hru napomínám a po třetím napomenutí vyhazuji. Podejte si ruce!” Kasius ťuknul svými rukavicemi o rukavice soupeře, který se na něj po celou dobu nepodíval a jen hleděl do země. Sudí je odstrčil a kluci pospíchali do rohu ringu, kde na ně čekali jejich trenéři. Kasius se snažil nemyslet na hurónský řev, když při představování četli jeho jméno. „Hušpuchprdel!” pořvával jakýsi uhrovitý pubescent a strhl povyk celého hlediště…
„Kasius, hele, je to taky nováček. Tak se neper a drž ho direktama. Nechoď do výměny…, jak jsem tě to učil – raz dva tři a pryč, raz dva tři a pryč – a až ho načneš, tak dva křížový, dva zvedáky a dva boční…., rychle celou sérii a povol a…“
Trenérův hlas zanikl v gongu. Hlasatel oznámil čas, kolo první.
Kasius rychle pospíchal na střed ringu, aby zaujal co nejvýhodnější postavení. Jak poradil trenér a jak měl naučeno, snažil se přímými údery zasahovat obličej. Soupeř se snažil o totéž a jejich oboustrannou trémou postiženou šavlovačku pažemi doprovázely posměšné výroky publika.
Gong zahnal oba boxery do svých rohů na kulaté stoličky.
„Dobrý, dobrý!” Trenér mu točil ručník okolo obličeje a pak vypláchl skusku v kýblu s vodou. Otřel mu čelo a promačkával spodní část stehen. „Buď víc aktivní, předcházej ho. Vyrážej z krytu, on nosí ruce nízko, počkej si na něj a zaútoč!”
„Box!” zvolal rozhodčí a Kasiův soupeř vyrazil jak mlátička. Kasius začal oplácet.
“Stop!” Rozhodčí vstoupil mezi boxery. „Borci, netlučte pod pás a za uši nebo vás oba vyhodím!“
„Dejte jim bejsbolový pálky, ať je ňáký maso!” ječel nějaký komik v hledišti.
„Box!”
Kasiův soupeř opět vystartoval. Kasius tentokrát nezůstal na místě, ale povolil a parádním dakingem si uvolnil pozici pro přesný úder. Vylétl automaticky a byl i pěkně tvrdý. Kasiův protivník zavrávoral. Kasius přidal sérii šesti úderů, které dřel na každém tréninku.
„Stop, stop!” řval rozhodčí, odtrhl Kasia, který byl překvapen, co se děje. Jeho soupeř byl, jak říkají boxeři, nahulený a to pořádně. „Do neutrálního rohu, makej do neutrálního rohu.” Vzpamatoval se a rychle běžel do rohu. Rozhodčí mezitím počítal… „Pět, šest, sedm, osm…, box!”
Kasius vycítil, že jeho soupeř se bojí. Tvrdými direkty ho zahnal do kouta a nemilosrdně zasahoval.
„Stop!”
Kasius svěsil ruce a rozhlédl se. Rozhodčí zvedl z podlahy ringu ručník a odvádí Kasiova soupeře do jeho rohu. Obecenstvo řvalo: „Kasius, Kasius,” a Wolfgang byl šťastný. Vychutnával si zvednutí ruky i soupeřovo blahopřání i potlesk diváků i spouště a záblesky fotoaparátů.
„A nevykej mi furt,” rozkázal mu trenér Honza při lehké večeři z bílého masa. „Furt mi vykáš a mluvíš spisovně jak nějakej študent,” vyčetl mu Honza, ale neměl mu to za zlé.
„Zejtra bude fičák. Budeš bouchat s Lavrovem. To je ten kousek, co loni na republice položil ve druhém kole Žabáka dvakrát na prdel. Tak si musíš dát bacha…”
Kasius přikyvoval. Bylo mu blaze. Týdny dřiny se zúročily ve sladké vítězství, byť orámované nateklým rtem a „cucfleky“ na levém ramenu.
Ráno si při nástupu všiml, že Lavrovovi blýsklo v očích něco jako respekt. Potěšilo ho to. Ani moc nevnímal, jak ho trenér nabádá, aby byl moc a moc opatrný a v prvním kole sondoval a jen tak oťukával Lavrova, který byl známý zničujícími údery.
„Kasius, Kasius,” hnalo ho dopředu publikum, ve kterém byl nejvíc slyšet ječivý hlas uhrovitého pubescenta, který mu včera nadával…
Lavrov se zastavil a ze svého rozkročení lehce zaťukal pravým direktem. Lavrov boxoval v pravém, opačném gardu. Kasius vystřelil několik direktů a ustoupil do strany. Lavrov všechny jeho pokusy chytal do rukavic a pomalu postupoval dopředu. Kasius si uvědomoval, že ho soupeř tlačí do rohu a hned si vzpomněl, jak mu večer Žabák, boxující teď už v mužích, kladl na srdce, aby se nenechal zahnat do rohu. Na setinu vteřiny zazmatkoval, ale pak se zády odrazil od provazů, povolil a odrazil se znovu. Lavrov na chvíli nestačil reagovat a Kasius dal do úderu vší sílu. Rána sedla přímo na špičku brady Lavrova, který na moment zůstal stát a pak padl. Sál ztichl a Kasius nedůvěřivě zíral, co provedl.
„Do rohu, do rohu!” řval na něj Honza ze svého stanoviště, až mu došlo, že musí vběhnout do neutrálního rohu, jinak rozhodčí nezačne počítat. Pak jen sledoval, jak se Lavrov marně snaží zvednout a jak rozhodčí končí zápas v prvním kole k.o.
Jeho prestiž vylétla do oblak. Najednou byl středem zájmu a přišel se na něj podívat i asistent trenéra reprezentačního mužstva. Jejich mančaft byl vůbec hodně úspěšný. Z deseti kluků, co jeli na přebory, se jich nakonec šest vrátilo s medailemi, Kasius s Matesem přivezli zlaté. Pak už Kasiova boxerská kariéra šla strmě nahoru a ze čtyřiceti zápasů jen třikrát prohrál. Začal se angažovat i občansky. Zapojil se do aktivit pro práci s Romy a podal si přihlášku na střední školu, obor sociálně právní. A dnes měl přijet reprezentační trenér Dráček se dvěma sparingpartnery a vyzkoušet jeho a Matesa, aby je mohl zařadit do širšího reprezentačního kádru.
Mates vyšel z budovy a rozhlédl se. Na kraji vozovky uviděl Kasia, jak vzrušeně diskutuje se starším Romem. Z pravé strany přijížděla audina se stříbrnou metalízou.
„Jedeš jak formuli jedna, blbče,” řekl polohlasem.
V tom si všimnul, jak do vozovky vběhlo malé romské dítě a zastavilo se. Zaujatě hledělo na dva diskutéry. Auto se řítilo a na moment Mates zahlédl za volantem vyděšeného reprezentačního trenéra Dráčka. Skok…Kasius se vrhnul do silnice a postrčil malého Roma mimo auto. Mates uviděl, jak auťák nabral Kasia, který vyletěl ze silnice a začal hrozně krvácet. Auto změnilo směr a za prudkého brzdění srazilo ještě Roma, který předtím diskutoval s Kasiem.
Velkou ránu uslyšeli i kluci nahoře v sále a se zděšením rychle seběhli dolů. Už nechyběl nikdo. Mužstvo bylo konečně pohromadě i s reprezentačním trenérem….
