Čemu lze ještě věřit?

  Je naprosto evidentní, jak se porážky Harrisové bojí naši liberálové. Média těmito lidmi vlastněná chrlí jeden nesmysl za druhým. Z Trumpa by nejradši udělali nejhoršího zločince, když už není mrtvolou. Podobné je to i s Putinem. Ta nenávist k Rusku je natolik silná, že připomíná schizofrenii. A nejvíce v tom vyniká Seznam, potažmo na jeho stránkách uveřejňované články štvavého plátku Forum 24. Dle textů tohoto morálního odpadu ukrajinská armáda slavně vítězí a její ústup de facto patří k taktice. Cokoliv, co se nezdá liberálnímu mainstreamu být dostatečně ideologicky správné, je okamžitě nazýváno jako dezinformace, proruská propaganda či zrada posametových ideálů. Ve skutečnosti už tu občan nikoho nezajímá, jeho názory jsou cenzurovány a nejsou li v souladu s představami vládnoucí třídy, jsou ignorovány.

  Volby byly dlouho brány jako jistá verze referenda o spokojenosti občanů se směřováním státu. Minimálně v demokratickém zřízení by tomu tak mělo být. Otázkou zůstává, existuje li někde takové. Spojené státy jím evidentně nejsou, Západní Evropa také ne. Lze jen těžko chápat, že by si v Kanadě volili dobrovolně Trudeau, v Paříži ultrazelenou starostku, úplnou demokracii si nepředstavujme ani v Rusku či Číně.  Přestože míra svobody se liší napříč světem, věřit někde v její existenci je velmi těžké. V podstatě by existovala pouze tam, kde by nebyly zákony a vztahy mezi lidmi by mohly být založeny pouze na důvěře, poctivosti a vzájemné toleranci. Jenže taková společnost je v širším rozměru chimérou.

  Protikladem naprosté občanské svobody je diktatura. Její příchod bývá plíživý a tichý. Po roku 1989 jsme doufali, že jsme se její socialistické podoby zbavili, ovšem jaksi jsme přehlédnuli, že přichází verze dvě v podobě západohujerismu. Nejdříve nekritický obdiv k Americe, později k celému Západu a podřízenost Bruselu. To vše proloženo nenávistí k něčemu, co už dávno spojovat se Sovětským svazem nemůžeme. Rusko je sice oficiálně nástupnickým státem, ovšem více jde o demografickou posloupnost než o společenskou a politickou. Můžeme mít k moskevskému vedení různé připomínky, ale jde o moderní zemi s obrovským potenciálem, vlastnící obrovské přírodní bohatství a vycházející z hrdého národa, který v historii většinou neprohrával. A to ani tehdy ne, i když stál proti velké přesile.

  Liberálové se snaží ovládnout svět a zároveň slouží globálním elitám. Postavit se jim není snadné a ještě složitější je rozeznat splývající hranice mezi odporem a tichým souhlasem. Vynechme média. Ta jsou natolik hlásnou troubou liberalismu, že jim věřit může jen naivní či hloupý člověk bez vlastního názoru. Důvěra v ně je natolik otřesena, že je važně už vůbec nelze brát. Ani samotní politici nemají dobrý kredit, přestože existuje pár výjimek. Jejich protikladem je třeba Petr Fiala. Ne, politikům se nedá věřit vůbec nic, těch pár výjimečných a pravdomluvných to nezachrání. Kdysi lidé věřili některým umělcům, nicméně je třeba si říct, že prodejnost komediantů jdoucích za peníz na jakékoliv jeviště je dlouhodobě známá. I tady jsou výjimky, kterých je třeba si vážit, protože jim hrozí pomsta od zfanatizovaných kolegů.

  Petr Fiala velmi aktivně vstoupil na Tik Tok, přestože ještě nedávno se tato čínská platforma musela bát zákazu v USA a v Evropě. I zde lze vnímat povrchnost Fialova chování. Mít v něj důvěru?  Vždyť je jako korouhvička. Nově přišla Aj, tedy umělá inteligence, pomocí které lze vytvářet dokonalé „Fake news“, takže se opět posouvá hranice toho, čemu lze či nelze věřit. Upřímně řečeno, to nejde už ničemu. Snad jen sobě samotnému.  Svět se převrací a blázní, projevovat důvěru se nenosí. Všichni jsou ve střehu. To už tu jednou bylo. Říkali jsme tomu STB. A věřte, je to zpět, jen v mnohem větší síle. Bohužel jde o světovou nákazu. Hledáte li víru a svobodu, budete to mít těžké. Dejte vědět, až ji někde najdete.

Jindřich Kulhavý