Cesty
Každý z nás se svým narozením vydal na cestu životem. Někdo má tu možnost od malička cestovat po dálnici, rodiče mu od začátku rovnají každou zatáčku, jiným se podařilo najít pěkně udržovanou okresku.
A pak jsou tací, jejichž trasa vede po lesních pěšinách plných překážek kořenů a výmolů. Jedete li po dálnici, jste rychleji u svého cíle (pokud se naivně nevydáte po D1), určitě mnohem pohodlněji, ale ani si nestihnete všimnout krás kolem Vás. Jen se soustředíte na cestu před sebou. Počítáte kilometry, které Vás dělí od konce cesty a pokud snad přijde karambol, jeho důsledky budou pravděpodobně fatální, nejste na něj připraveni.....
Ten, kdo se vydal po cestě, která je pomalejší, kde je možno se zastavit a vidět něco více, než jen přes svodidla ohraničující dálnici, může více vnímat okolí té cesty a ač přijede o něco později, může si tu trasu více užívat... Ale přiznejme si, že jít po lesní pěšině je přeci jenom o tom vnímat každý krok, vůni všeho kolem nás, pozorovat tu krásu, kterou nám život přináší a ač nám hrozí občas nějaké to zakopnutí, možná si i natlučeme, přesto množství vjemů, kterými na nás okolí působí, je obohacující.
Zeptáte li se našich tří hypotetických turistů na jejich zážitky z cesty, ten první vše shrne do pár slov, druhý povypráví a ten poslední? Ač příjemně unaven, bude moci povídat do nekonečna. Je na každém z nás, kudy půjde, někdy je pohodlné přeskočit chvilku na dálnici, ale pokud to není třeba, mám radši tu pěšinku, kterou si mohu užívat.
J3.K
