Co je to extrémismus?

  Zažít něco extrémního se podařilo každému z nás. Někdy už pouhé usednutí do auta může naplňovat podstatu tohoto pojmu. Jenže vše, co se denně opakuje, postrádá časem smysl být nazýváno něčím, co má vyjadřovat jistou exklusivitu. Extrémní provoz, nemožnost zaparkovat, množství řidičů neschopných správně reagovat, policistů s radary měřícími rychlost, rozkopaných ulic a silnic, to vše bychom mohli kdysi říkat o dnešní realitě. Teď už nám to přijde normální. Je vidět, že si člověk zvykne na vše. Podobné je to u sportů. Pro nezaujaté přijde mnoho odvětví jako nesmírně riskantní.  Ať už jsou to rychlostní disciplíny, lezení do závratných výšek, skoky do úžasných hloubek, překonávání vzdáleností způsoby, které berou dech.  Pak jsou sporty, které vyžadují extrémní soustředění, fyzickou připravenost, inteligenci (ano, i šachy jsou sport). Jenže pro samotné propagandisty těchto činností jde většinou o něco běžného, adrenalinového a usilovným tréninkem zjednodušeného. Záleží tedy na tom, z jakého pohledu se na danou věc koukáte. Zda li z venku, či snad zevnitř.

  Média nás v posledních létech zavalují ,,moderní´´ terminologií. Extrémismem nazývají vše, co jim připadá nekopírující ,,správný´´ názor, který je oficiální doktrínou vládnoucích vrstev. Výše jsme si uvedli význam slova, kterým je označováno něco naprosto neobvyklého. Původně extrémisty v běžném životě byli nazýváni lidé, kteří byli ochotní jít při prosazování svých něčím se od ostatních odlišujících myšlenek a zásad daleko za hranice běžného lidského konání. Například tak šlo pojmenovat Hitlera, který díky svým ideám rozpoutal 2.světovou válku, také Stalina, jehož strategie nakonec slavila úspěch, vyžadovala však po Rusech zpočátku obrovské oběti. Také Lenin byl extrémista, protože v zájmu své ideologie nejen, že ukončil život představitelů vládnoucí dynastie, ale zároveň důsledkem jeho působení se na 100 let změnila hospodářská a politická mapa Evropy. Dalšími extrémisty byli věhlasní diktátoři napříč všemi kontinenty, z nichž někteří sídlili jak v Kremlu, tak i v Bílém domu. Patřili k nim i jejich rádcové a našeptávači.

   Uběhla nějaká doba a extrémistou je každý z nás, kdo je ochotný zariskovat a vystoupit proti zvůli elit. Příkladem je Chemnitz, kde do ulic vyšli tisíce nacionalistických extrémistů (aspoň tak nám to podsouvá absolutní většina médií včetně ČT, Novy, Seznamu) nespokojených s vládní a proimigrantskou politikou Angely Merkelové. Desítky tisíc občanů nemohou být extrémisté, to už je tak velká skupina, že jde spíše o místní názor dostatečného počtu obyvatel, s nimiž se musí přinejmenším jednat. Chcete bránit vlast, rodinu, manželku, děti? Bojíte se vyjít v noci na ulici a už vůbec byste z obavy o jejich život a zdraví nepustili ven svou ženu a dceru? Máte obavy o postavení svého dítěte ve školce či škole, v nichž je převaha muslimských potomků? Jste tedy extrémista? Máte informace, co se děje v některých kdysi tolik obdivovaných zemích?  Francie, Švédsko, Británie, Belgie. Itálie jsou plné násilí a Vy nechcete udělat stejnou chybu a nechat nesmyslné násilí přijít k nám? Uvědomujete si, že sociální systém nejede s rezervou už nyní a nestojíte o to podporovat další nepřizpůsobivé spoluobčany? Jste opět extrémista? Podporujete politickou stranu, která se snaží bránit Vaše zájmy? Volíte tím extrémisty? Nikoliv, jste normálně a logicky uvažující člověk a zároveň jste tak pouze nazýván a dehonestován, protože poté je jednodušší Vás odsoudit, potrestat, zařadit mezi nehodné.

  Vrazi, násilníci a náboženští fanatici nejsou extrémisté? Ve skutečnosti ne, snaží se žít tak, jak byli dosud zvyklí. Napadení nožem, znásilnění.  Krádeže, obchod se vším, co přijde pod ruku, tedy i s narkotiky, to vše je způsob jejich života tam někde v Africe či Asii. Pokud Vás nazývají extrémisty, nechcete být v jednom koši s vrahy a grázly. Z toho vyplývá, že jde jednoznačně o střet neslučitelných kultur, které rozhodně nepatří nijak k sobě. Jakékoliv pokusy o jejich sloučení dlouhodobě ztroskotávají na neochotě muslimů pochopit kohokoliv ostatního. A z toho se musí vycházet, nechceme li zaniknout. Podíváme li se na výsledky voleb ve Švédsku, zjistíme, že se i po nich řítí tento stát do vlastní záhuby. Podobně je na tom dlouhodobě Velká Británie a lidé tam žijící třeba v Londýně zaznamenávají obrovské změny a posun k islamizaci kdysi hrdého Albionu. Nechceme li dopadnout stejně, zůstaňme tedy těmi extrémisty, za které nás vydávají. Jedině tak zůstaneme sami sebou.¨

J3.K