Je demokracie v pořádku?

  Uděláme li si exkurzi do přírody, zjistíme, že ve společenství živočichů po podobném úkazu, jakým je demokracie, není vidu ani slechu. Prostředí, v němž vládnou ti nejsilnější, nejschopnější, nejchytřejší a nejlstivější, na ni není čas a prostor. Zdá li se vám, že těch nej je nějak moc, chybí tam ještě další superlativa. Můžeme pokračovat. Takže největší, nejžravější, nejkrutější, nejrozhodnější. Vidíte někde zmínku o mírumilovnosti, toleranci, svobodě? Nikoliv. Člověk pochází ze světa plného predátorů, ve kterém mají všichni díky předurčenému potravnímu řetězci jen omezené šance. Samozřejmě s výjimkou vrchních pater.

  Jednotlivé živočišné druhy žijí, samozřejmě různým způsobem, v rozličných společenstvích. Někteří s výjimkou páření preferují samotářství, jiní se zdržují v páru a poté se svými potomky, ovšem být součástí tlupy není ni výjimečného. A právě v ní existuje také zcela nedemokratická hierarchie.  Má svého vůdce, další elitní jedince, ale i obyčejné členy s omezenými právy. Přístup ke starším je také rozdílný.

  Člověk je tvor v zásadě společenský a žijící ve smečce. Ne každému z nás vyhovuje příliš velká, ale skutečných samotářů je minimum. Lidé jsou prostě součástí společenství, které se díky jejich schopnostem komunikovat slučují a dochází tak k tomu, že nám je naše Země občas trochu těsná. Zdálo by se, že naše inteligence nás předurčuje k tomu, abychom změnili chod v přírodě miliony let zaběhlý. Především v průběhu posledních dvou tisíc let jsme zaznamenali občasné snahy dosáhnout stavu, ve kterém jsou si všichni lidé rovni. Je však reálné dosáhnout této mety?

  Odpověď je poměrně jednoduchá. Není. Stále totiž platí to, co je popsáno v druhém odstavci této statě. Rozdílnost výše IQ, schopností vnímat, učit se, postarat se o sebe a dalších atributů určujících možnosti jednotlivců i celých etnik totiž jednoznačně brání tomu, aby byli všichni na stejné úrovni. Díky tomu je vcelku pochopitelné, že někteří z nás jsou konkurenceschopnější, jiní žijí celý život v jejich stínu a vleku. Někomu to i vyhovuje, plno jiných to sice trápí, ale ani zdaleka netuší, co s tím. Rozvrstvení společnosti je nám předurčeno a máme ho geneticky zakódováno.

  Předpokladem k plně funkční demokracii je rovnost všech. Snahou o její prosazení jsou například volby. Jak však víme, nejen pravda se dá ohýbat, takže zmanipulovat volby je jedním z nástrojů těch, kteří touží po moci. Další součástí demokracie je svoboda slova. Nemusíme pro příklad jejího porušování chodit daleko. Například nedávno smazané blogy v kauze romského zpěváka Bangy a vlastence Tomáše Hnídka, ve kterých se mnoho autorů jednoznačně postavili za frontmana skupiny Ortel, jsou jasným důkazem, že cenzura je i u nás opět všudepřítomná. Ve Švédsku došli již tak daleko, že volby prozatím zrušili. Důvodem však není obava z porušení demokratických principů, ale naopak obava z toho, že by jejich důsledkem mohla vládní klika přijít o moc.

  Přiznejme si, že úplná demokracie je nesplnitelnou chimérou. Na Zemi jsou dokonce oblasti, kde její prosazování přineslo mnoho komplikací. Jmenovat lze Irák, Libyi, vměšování do Sýrie. Tam, kde byli místní diktátoři jediným možným způsobem, jak udržet v těchto zemích klid, po jejich odstranění došlo ke krveprolití a válkám. Oproti tomu vyloženě diktátorské manýry v Saudské Arábii, Severní Korei, a několika dalších zemích svět akceptuje, v případě Saudů dokonce uznává bez snahy upozornit na bezpráví a násilné zastrašování.

  Nepočítejme s tím, že demokracie bude bezprecedentní součástí našeho života. Většinou ti, kteří jí mají plná ústa a vykřikují cosi o její existenci, jsou většinou těmi nejčastějšími porušovateli jejích základních pravidel.  Uslyšíte li někdy, jak politik, státní úředník nebo člověk toužící po moci slibuje demokratické postupy, usmějte se mu a vzpomeňte si na to, že i predátor může vypadat mírumilovně až do té doby, než vám zlomí vaz. Můžeme za ni bojovat, lze v ní doufat, ale nedá se v ní věřit. Lev si na ovcích pochutná pokaždé, dostane li možnost.

J3.K