Je to honička

  Pokud je v nich geneticky zakódována soutěživost a jsou li trošku šikovní, první prohra jednou přijde. A ta radost v jejich očích aspoň na chvilku přebije pocit vlastní přípravy na odchod do důchodu. Velkým rozdílem je, má li rodič své potomky v poměrně nízkém věku, nebo počkal li na pozdější dobu.

   V prvém případu je doba soupeření daleko delší a na pocit vítězství si Vaše dítě počká poměrně dlouho. Opakem je situace, kdy jste vytrvale a úspěšně potlačovali přání partnerky (to je častější případ) a v okamžiku blížící prohry jste ji prostě vyměnili, k Vašemu rodičovství poté došlo až později.

   Ve věku 12ti let synů a dcer se Vám přiblížila padesátka. Víte, že Vaše rychlost a obratnost kamsi odešla a nahradily je moudrost a rozvážnost. Zvláště pokud jste sportovali a Vaše tělo poznamenalo pár zranění, která se v této době již projevují velmi výrazně. V běžném životě to nevadí, ale sport je už pouze vzpomínkou, nebo ten kdysi dynamický nahradil pohodový, například golfík a tenis pro radost.

   Vaše děti však Váš věk nerespektují. Příroda v nich je žene k soupeření a zjišťování, nejsou li už na tom lépe, než dospělí jedinci, to proto, že by rádi převzali vedoucí pozici. Pokud navíc jsou sportovci a mají li aspoň trošku talent, tlačí je dopředu nejen kondice a nedostatek strachu, ale i adrenalin sportem vyplavovaný. A pokud v něčem nad Vámi zvítězí, získají ve svých vlastních myšlenkách pocit dospělosti a vyšší pozice aspoň v té oblasti, ve které se jim to podařilo. Dopřejme jim tu radost, nikoliv však záměrnou prohrou, ale tím, že jim předáme co nejvíce z našich vědomostí, znalostí a zkušeností, spojme to s překonáním naší pohodlnosti. Pokud budou mít cíl, třeba i v podobě být lepší, než táta a máma, podpořme je v tom. Sami přijměme prohru s hrdostí, svou pozici stále ještě uhájíme autoritou a láskou k nim. Není to ostuda, ale běžný vývoj, pořád je porazíme v plno jiných dovednostech. Nakonec důvod, proč jsem napsal tuto úvahu.

   Nedávno jsem byl se syny na bikrosové trati a vzpomněl jsem si na vše, co jsem v jejich věku na kole dělal. Říkám jim, že se musí rozjet a pořádně skákat. Tak nám táto ukaž, byla jejich reakce. Hrdost na vlastní šikovnost a výzva od kluků mne přinutila vzít to malé, nesmyslně postavené kolo bez sedačky a se slovy – je to honička být ve městě jednička- jsem se rozjel. První skok byl v malé rychlosti ok, druhý již ve větší skončil mým letem přes řídítka so louže plné bahna a byl zakončen přisednutím si zraněného kolena. Následoval výbuch smíchu, poté pomoc při zvedání. Skore bylo jasné, jediný já od bláta, týden kulhající a kluci měli všude historku k dobru. A já si uvědomil, že ze vzpomínek nelze dostat lepší výkon, je to jen o kondici, nebo soudnosti. Ale…na svém velkém kole bych určitě ještě skákal. No a když ne, na lyžích jim pořád ještě ujedu. Aspoň v zimě to tak bylo.

J3.K