O duchovnu a realitě – zpověď ženy žijící pod tlakem okolí a tíhou svého vlastního já.

 Vědmy, kartářky, koučky, předavači různých energií, léčitelé. Na druhé straně lidé mající zdravotní, vztahové, pracovní, finanční problémy, nebo naopak lidé mající v těchto oblastech vše v pořádku, ale hledající ještě něco víc, smysl života. Lidé čekající na zázrak v podobě skvělého partnera, pracovní pozice, vysněného domu hltají další a další knihy osobního rozvoje, chodí z jednoho kurzu do druhého.

   A pak tu jsou ještě realisté. Jedna skupina říká: ,,jdeme duchovní cestou“, druhá striktně odmítá vše mezi nebem a zemí, cokoli, co nevidí, na co si nemohou sáhnout. Jsem ve znamení střelce a není mi cizí ani jedna skupina. Ráda stojím svými kopyty pevně na zemi, ovšem s hlavou v oblacích. Realisté si většinou myslí, že duchovní lidé jsou bandou zoufalců, co si neví rady se svým životem (i takové lidi jsem na kurzech potkávala) a kteří mají pocit, že jim konečně někdo rozumí, jdou li z kurzu do kurzu. V jejich životě je vše při starém, a to i v případě, že narazí na dobrého učitele. Ona i duchovní cesta vyžaduje činy, změny našich návyků, často hluboce zakořeněných).

   Zpět k realistům. Podle nich je život boj a bojovat musí na všech frontách. Začíná to bojem proti ,,vlastnímu osudu“ a končí osudovým přijetím náhody. Realita současného světa? Byla jsem v tomto duchu vychovávaná a právě díky ,,osudovým náhodám“ jsem svůj postoj změnila. Zatímco realisté bojují, duchovní lidé objímají stromy, někteří nejí maso, nedívají se na televizi, někdy se začnou stranit lidí, utíkají mimo civilizaci a meditují na vrcholcích hor nebo v hlubokém lese a když je někdo štve, usmívají se. Jsou přeci pozitivní za každé situace, i když to tak necítí a v extrémních případech si myslí, že jsou něco víc než ostatní ,,neduchovní lidé“. Tak kde je pravda, co je dobře a co špatně?

  Tady je má zkušenost kentaura: po nepříjemných osudových náhodách jsem začala navštěvovat kartářky, zažila jsem pár úsměvných situací a jednu velmi nepříjemnou (jako ve všech oborech, i zde jsou nepoctivci). Přišla jsem na to, že nejlepší je spoléhat se sama na sebe a svůj život kočírovat sama. Milé vykladačky osudu, děkuji Vám za toto důležité zjištění, jo, a ten slibovaný nadsamec Jirka do mého života ještě nedorazil. Poté má pouť pokračovala kurzem určeným pouze ženám. Skrze probouzení sexuální energie, jsme v sobě probouzely ryzí ženství.

   V kruhu sdílení měla každá žena povědět ostatním, co ji přivedlo. Můj důvod byl, že jsem se cítila jako chlap v sukních a chtěla jsem alespoň trochu zkrotit svůj pověstný temperament. Ráda se totiž směji, často hlasitě gestikuluji nejen rukama, když někam přijdu, většinou o mne hned ví široké okolí a ať dělám jakoukoli činnost, dělám ji naplno. Načež za mnou přišla nejméně polovina účastnic kurzu, a že prý žádná z nich není víc žena, než já. Jedna dáma z Moravy mě pobavila výrokem stran mého tlumení temperamentu otázkou, zda jsem už někdy viděla divokou kočku porodit veverku. Přiznám se, že neviděla.

   Po náročném a zajímavém programu jsme večer usedly v knihovně u krbu a jen tak žensky tlachaly o všem možném i nemožném, jak to umí jen ženy. Jedna z žen si v životě prošla zvláště nepříjemnými zkušenostmi, následkem čehož se na dlouhá léta uzavřela před světem, mužů se bála, ženám vyhýbala a zlomila hůl i sama nad sebou. Oči vyhaslé, sebevědomí na nule, vypadala zanedbaně, její zevnějšek kopíroval, co skrývala v sobě. Dvě ženy se ji jaly zachraňovat, další se přidávaly, vyzbrojeny pěnou na holení a holítkem odstraňovaly letitý porost na těle a samozřejmě se s líčidly všeho druhu a kartáči sesypaly se na ubohou ženu. Výsledek? Učesaná a nalíčená hromádka neštěstí.

  Z tohoto 5denního kurzu jsem odjížděla opět o nějaký duchovní poznatek bohatší. Občas se dokážu přijmout taková, jaká jsem, stále se směju nahlas, nahlas dokonce mluvím a s temperamentem mne vlastním jsem po zbytek kurzu promlouvala s onou nešťastnou ženou. Smyly jsme make -up a společně jsme hledaly, kam se zatoulala krása vnitřní, trochu jsme natupírovaly sebevědomí, jiskru do oka, sem tam úsměv. A z kurzu odjížděla jiná žena. Při odjezdu mě objala a říkala, že ze žen jako já, měla dřív strach, připadala jsem ji prý dokonalá. Ona se vedle takových žen cítila ještě hůř. Jak hluboce se mýlila.

   Právě jsem se chystala navštívit další kurz-kurz paní Zdenky Jordánové, teď už mé milé Zdeničky. Je to dáma poměrně drsná, říká, že kompromis je sprosté slovo. A právě tam jsem se dozvěděla o sobě věci dřív netušené. Dokonalá? Ani náhodou. Onuce bez špetky hrdosti, to jsou ženy jdoucí životem s cejchem oběti a ještě jsem se hned na prvním setkání o sobě dozvěděla, že jsem pěkná lhářka a komu, že lžu nejvíc? Nejdůležitější osobě na světě, totiž sama sobě! Au to bolelo, byla to totiž trefa do černého!!! Prolhaná onuce. Vidíme často situace ne takové, jaké jsou, ale pod zorným úhlem toho, jací jsme samotní.

   Zpět k naši hlavní hrdince, tedy k prolhané onuci a ještě temperamentní. Ano můj temperament a s tím spojené, když něco dělám, tak pořádně, mě udržoval téměř 20let v roli oběti. Byla jsem obětí domácího násilí, a to jak fyzického, tak psychického. I o tom chci někdy napsat. Hlavně milý čtenáři nezačněte litovat tu chudinku, každému podle zásluhy. Nic z toho by se mi nestalo bez vlastního přičinění. Tak, a teď slyším realisty, no ano, zoufalí lidé hledají kurzy podobného ražení. A proč ne? Není snad lepší hledat příčiny toho, co se mi v životě děje tímto způsobem, než pít alkohol, nebo setrvávat s odevzdaností a strachem v situaci, která se mi nelíbí? Nevím, co je lepší. Utopit se v alkoholu, nebo se vzdát spokojeného a naplněného života? Nebo brát léky, myslím antidepresiva, která mnoho lidí j bere zcela zbytečně?

   Na tomto kurzu jsem převzala zodpovědnost za všechno, co se mi v životě stalo, mnohé souvislosti jsem pochopila, snažím se být k sobě upřímná, žiji v přítomnosti. Minulost jsem nechala za sebou. Žiju teď a tady, pochopila jsem, že současnými kroky, činy a myšlením utvářím svou budoucnost, už nevěřím na náhody. Pro realisty to bude stravitelné, jako zákon akce a rekce. Pracuji na sobě, koukám pod povrch událostí, hledám souvislosti, někdy úspěšně, někdy méně. Stojím stále pevně na nohou a s hlavou stále v oblacích avšak hrdě vztyčenou se záměrem svůj život žít v radosti a na plný plyn.

   A moje rada pro realisty i lidé duchovní? Nepřísluší mi radit. Snad jen můj poznatek kentaura. Objímejte stromy, jezte, či nejezte maso. Ale dělejte to proto, že to chcete Vy, naplňuje Vás to, máte to rádi. Každý dobrý učitel Vás stejně přivede jen k Vám domů, do Vašeho nitra, tam jedině máte odpovědi na všechny Vaše otázky, tam je odpověď na Váš život. Jak říká má kamarádka, Eva Michaličová, autorka knihy Kuchařka šťastného života: ,,duchovně žít, znamená žít fyzický život v radosti“. Nehledejte v tom žádné složitosti, ani čáry máry, možná si uvařte nějaký dobrý recept z Eviny kuchařky, nebo si vzpomeňte na tu malou holčičku či kluka a splňte jim jejich přání. Zbourejte trůny, co jste postavili pod svými tyrany a dosaďte tam sebe a s láskou tvořte svůj život.

   Pokud máte chuť, klidně si najděte učitele, přeji Vám, ať máte tak šťastnou ruku, jako já v podobě skvělého člověka a spisovatelky Zdenky Jordánové. Ale neupínejte se jen na knihy a kurzy, zkuste skrze ně narazit na pramen vnitřního vedení a pak je to opravdová jízda. Sobě i Vám všem držím palce at se nám daří žít spokojené životy

   A TO SI PIŠTE, ŽE JE DRŽÍM POŘÁDNĚ.

Angela Becková