Pochvala a motivace

   Právě tyto vzpomínky a zjevný kontrast s tím, jak dobře se mají děti nyní, mne přinutilo zamyslet se nad tím, jak rozdílné je chování našich potomků a nás rodičů. Rodičů proto, že se spolupodílíme na výrazné komercializaci výchovy. Vím, že to zní hrozně, ale zkuste následovat mé myšlenky.

  V době, kdy jsem vyrůstal, byly rozdíly mezi třídami obyvatelstva daleko menší, než jsou nyní, respektive vyvolených bylo velmi málo a zbytek lidí na tom byl relativně stejně. Podobné to bylo i u mládeže, takže mé vzpomínky na rozdíly mezi kluky z party jsou víceméně takové, že jsme se lišili v počtu vlastněných angličáků a ty nebyly nijak významné. Facek jsme dostávali také poměrně podobně, takže soudržnost mezi námi byla dostatečná.

  Pokud se nyní zaměřím na okolí mých potomků, zjišťuji, jak moc se doba změnila. Nejde ani tak o to, co vlastní, čím se prezentují. Moderní mobilní telefon a tablet už má asi každý, více napoví auto, ve kterém jsou přivezeni na trénink, do školy, ale to berme jako daň za změnu systému. Některé rodiny jsou dobře zajištěné, jiné ne. Jisté je, že děti žijí ve většině případů daleko lépe, než my starší před mnoha lety.

  V čem ovšem vidím zásadni rozdíl, je jejich motivování k určitým výkonům. A paradoxně zjišťuji, že ne vždy se právě v tomto projevují třídní rozdíly. Například ve sportu jsem se stal nejednou svědkem toho, kdy hráč byl od otce veden ke střílení gólů, a to i za cenu ignorace spoluhráčů, odměnou jim je poté předem dohodnutý obnos, to i přesto, že otec nepatří k bohatým. Přeje si však vyniknutí svého kluka jako ekonomický příslib do budoucnosti. Rodič si často neuvědomuje, jak moc tím křiví charakter mladého sportovce, proti kterému se to navíc často později obrátí.

  Podobné je to i s domácími prácemi, tam, kde mi jsme měli své úkoly a museli je udělat, naše mládež nemusí skoro nic. Boty se nečistí, odpadky vždy někdo odnese, nádobí je v myčce. A pokud něco udělají, často jen za odměnu.

  Tlak na úspěšnost dětí je někdy opravdu velký, jinde vládne naopak lenost a pohodlnost. Co však chybí velmi často a v celém spektru, je prostá pochvala, které by si dítě vážilo. Pedagogové, rodiče, trenéři, ti všichni častěji kárají, tlačí a bohužel i uplácejí. Ale pochválit ve správnou chvíli umí málokdo. Často si stěžujeme, že mládež ztratila pokoru. Z velké části za to můžeme sami. Jen se nám vrací pohodlný komerční přístup, kterým se snažíme děti motivovat. Jim už totiž prostá pochvala nestačí. Už od malička to berou jako něco za něco. A to asi dobře není….

J3.K