Podpora menšin postrádá logiku

  Nynější doba je však v jistém smyslu postavená na hlavu. Menšiny se snaží zvrátit normální vývoj a ovládnout zbytek. Vznikají organizace vytvořené pouze a jen proto, aby z menšin dělaly utlačované i tam, kde k žádnému utlačování nedochází. Snaha vytvořit umělou rovnováhu za cenu represe většiny a vyzdvihování menšin přitom není většinou ničím jiným, než dobrým obchodem. Jen málokomu jde o samotné ,,postižené a utlačované´´. Řeší se věci, které řešení nemají nebo ho nepotřebují. Vznikají problémy, které jsou pouze zástupné, a jen proto, aby se někdo jimi mohl zabývat. Prosazování nesmyslných práv menšin, která žádnými právy nejsou, dokud se je nepodaří prosadit za každou cenu, vede nejen k vytváření ,,blbé´´nálady ve společnosti, ale zároveň se stává důvodem ke sporům a kauzám, které by prostě vůbec nebyly. V zásadě totiž menšina nemůže mít stejná práva, jako většina. Je třeba ji zajistit takové podmínky, aby mohla být součástí stejného prostoru, ale nikoliv pro ni zajišťovat výhody, které absolutně neodpovídají produktivitě, důležitosti a společenském zájmu.

  Tímto se dostáváme do teritoria neziskového sektoru. Velká většina neziskovek je zakládána speciálně proto, aby se zabývaly právě menšinami. Takže tu máme stovky organizací chránících třeba tu romskou, která je ve skutečnosti ekonomicky už téměř neúnosnou zátěží naší společnosti a provoz těchto partiček, jejichž výsledky jsou trapné, stojí jen další peníze navíc. A nikoliv malé. Samotní Romové jsou natolik specifický národ, že se za mnoho století nepodařilo změnit jejich filozofii a přístup k práci i okolí. Peníze investované do zlepšení jejich životů jsou naprosto zbytečně utrácené, protože Romové nikdy nebudou zodpovědní a státu přínosní. Jistě, existují výjimky, kterých je třeba si všimnout, nicméně nelze povyšovat pracujícího Roma nad pracujícího Čecha, pro kterého je chodit do práce běžná záležitost. Obrovské plýtvání penězi na integrování Romů do vyspělé evropské společnosti je nepochopením mentality tohoto etnika. Cikán je pyšným na svůj původ i svou kulturu a nechce se měnit. A pokud ano, udělá to i bez zástupu zaměstnanců bohatě dotované neziskové organizace, ať už se jmenuje jakkoliv.

  Dalšími menšinami, které údajně potřebují speciální péči neziskového sektoru, nejsou u nás muslimové, černoši, homosexuálové či jinak genderově vyhranění jedinci, ale i cyklisté, vegetariáni, ženy sebe samotné vnímající jako nedoceněné, squatteři, pokračovat by se dalo donekonečna. A každá z těchto skupinek je zastupovaná množstvím aktivistů ždímajících státní rozpočet. Neziskovky na sebe nabalují další individua, která se vzápětí předhánějí v tom, jak nejvíce škodit většině. Zároveň vše sledují politici a přiživují se na celé této situaci. Místo aby hájili zájmy většiny, která vytváří velkou část hodnot, z nichž stát prosperuje a s nimiž hospodaří, přesouvají prostředky směrem k neproduktivním menšinám a bez ohledu na schopnosti a aktivitu většiny přerozdělují finance tak, že z nich profitují i ti, kterým nenáleží.

  Je tedy třeba si říct, že například homosexualita není ani zásluha, a ani dar. Je to úchylka či postižení, se kterými někteří lidé žijí, nedává jim to však žádná práva navíc. Vnímat sám sebe jako jiné pohlaví, než je to zapsané v občanském průkazu, je věc každého zvlášť, nicméně s tím nesmí obtěžovat nikoho jiného a rozhodně to neznamená, že chlap v ženských šatech či s posunutým vnímáním bude chodit na dámské toalety, bude mít právo vychovávat děti a vytvářet jim tak nepřirozené prostředí pro zdravý a normální vývoj. Také být muslimem v křesťanské zemi znamená být nejen tolerantním, ale zároveň si uvědomovat, že v takovém státu je normální věřit v Krista a dodržovat zvyky s ním spojené, nebo být ateista, který je však potomkem křesťanských předků a z osobních důvodů sice v boha nevěří, nicméně má v sobě úctu k historii a minulosti. Modlit se k Alláhovi je vlastní výběr možností muslima, se kterým nesmí obtěžovat ostatní a musí se podřídit místním zvykům a zákonům, aniž by měl právo prosazovat ty své. Nikdo mu nebude bránit zůstat muslimem, ale jen do té doby, dokud on nebude chtít po ostatních, aby se podřídili jeho zvykům či se k nim přizpůsobili.

  Jsem li squatter a neuznávám osobní vlastnictví, musím být smířený s tím, že budu zavřen ve chvíli, kdy obsadím dům, který mi nepatří. Neexistuje právo na to, abych mohl být, kdekoliv chci. Práva menšin jsou zakotvena v zákonech, nesmí být však taková, aby poškozovala většinu. Jezdím li do práce na kole, což u nás dělá minimální počet obyvatel, nemohu požadovat, abych měl pro svou zálibu stejný prostor, jako daleko větší množství spoluobčanů využívajících k přepravě motorová vozidla. A už vůbec není možné, abych jim určoval, kam se svými auty mohou a kam ne jen proto, že se na kole mezi nimi necítím komfortně. Jde přeci jen o mé rozhodnutí, že chci na kole jezdit a není důvod si myslet, že se stane příčinou toho, že ostatní změní své zvyky. Neziskovky nadále staví na obraně menšin a vytváří tak prostředí pro koloběh peněz končících většinou v kapsách jejich zaměstnanců. Státní rozpočet je i díky tomu napnutý k prasknutí. Miliardy odcházející trasou neziskový sektor, aktivisté a na konec daná menšina chybí jinde, především v sociální sféře, ve které se nachází senioři a mládež. Jde o obrovské plýtvání, omezování obyvatelstva a navíc tisíce neužitečných aktivistů chybí na přetíženém pracovním trhu. O nesmyslnosti mnoha studijních oborů, ze kterých zakladatelé a pracovníci neziskovek pochází, jsme se na našich stránkách zmiňovali už mnohokrát.

J3.K