Strach je univerzální nástroj

  Ze strachu se tak stala všudepřítomná komodita, se kterou se dá i obchodovat. Pravdu je, že z vytváření děsu a běsu se stal solidní byznys. Abychom však nebyli příliš napadnutelní, pravdou je, že moderní dobou v oblasti strachu můžeme nazvat už většinu dvacátého století a eskalující až nyní. Druhá světová válka byla příkladem šíření obav ve velkém. V mnohém překonala všechny předešlé. Brutální trestání obyvatel za vymyšlené činy se však přeneslo i do období poválečného a k dokonalosti, tedy jak jsme si mysleli, ho přivedli komunisté a levicoví radikálové. Tresty smrti v 50tých létech u nás, nucené práce v jáchymovských dolech a mezi lidmi se pohybující STB s obrovskou pravomocí zlikvidovat kohokoliv s odlišným nahlas projeveným názorem byly dostatečným nástrojem k ovládání obyvatelstva po dlouhou dobu.

  Změnilo se něco k lepšímu po roce 1989? Zprvu se zdálo, že ano. Za našimi západními a otevřenými hranicemi vzkvétal rozvinutý kapitalismus, demokratické systémy se nám otevřely a získali jsme dojem, že si můžeme říkat, co chceme. Netrval však dlouho. Zdá se, že založením Evropské unie došlo k přesunu způsobů z bývalé a zaniklé RVHP, jen se vyměnila lokalita a účastníci. Navíc úžasně fungující kapitalismus je postupně válcován naproste demagogicky prosazovaným socialismem skrývajícím se za politikou socdemáků v celé Evropě a paradoxně i v USA. Nelze se divit, mají to přeci ve svém názvu. A s ním nastupuje opět diktatura, nikoliv však proletariátů, ale úředníků. V tom je zásadní problém.

Úředníci totiž mají daleko více času a také blíže k tomu vymýšlet restrikce a nesmysly. Jsou odtrženi od reality, sedí ve svých kancelářích a myslí si, že jsou velmi pracovití. To i přesto, že jiní pracovití úředníci musí vymýšlet náplň, kterou tito později vykonávají. Ve skutečnosti celý tento aparát slouží ke kontrole skutečně produktivních lidí. A aby tomu nebylo jinak, tvoří stále více norem a zákazů. To, co vytváří unijní byrokraté, už ztrácí jakoukoliv logiku. Jejich aktivita se stupňuje, hrozí se ne jednotlivcům, ale celým státům. Represe vtrhla do našich životů, svoboda opět dostala za vyučenou. Migrace, ekonomický diktát, sociální sítě a internet pod kontrolou, zákony o hanobení ras, šíření poplašných zpráv, falšování volebních výsledků, totální dohled nad médii a vláda elit. Vidíte snad rozdíl mezi EU a komunismem u nás?  Pokud ano, tedy spíše k horšímu.

  Opět je to zpět. Ve školách se rodiče bojí cokoliv říct. To aby neuškodili svým potomkům. Stačí vznést nesouhlas například se způsobem pojmutí životopisu a toho, jak se má psát, a okamžitě dojde k podrážděné reakci pedagoga. Přitom šlo pouze o maličkost. Matka je ředitelkou HR velké společnosti a s tímto dokladem pracuje denně. Upozornila na naprosté nesmysly, které učitelka ZŠ po žácích vyžadovala a dle toho i ohodnocovala. Mělo jít o přípravu k pohovorům žáků před přijímačkami na střední školy. Matka to nevzdala a až po intervenci ve škole a nabídce poskytnutí školení hrazeného ze svého došlo k menšímu narovnání vztahů. To jde o prkotinu. Jsou složitější případy. Multikulturní výchova a spory rodičů s jinými školskými ústavy vedly ty nejsveřepější a nejzodpovědnějších k založení skupiny bojující proto indoktrinaci na školách. Důsledky jsou známé. Místo dialogu vedeného na stejné rovině dochází k šíření strachu, postihům žáků a na druhé straně k vytváření lživých teorií o poškozování pedagogů ze stran rodičů. To vše má vést k potlačení snahy zachránit sekulární výchovu dětí. Mlžení ze strany neziskového sektoru a uvádění akcí jako diskuzí je následně naprosto nepřijatelné už jen proto, že na školy přichází zkaženým systémem předpřipravení nikdy skutečně pracující aktivisté, samozřejmě podporovaní opět politickými a zájmovými skupinami. Je tak nabourán způsob výchovy, která by měla vést k utváření skutečných osobností až vlivem vlastního rozhodování. Místo toho chrlí školy nadšené příznivce multikulturních snah ne nepodobných bývalým svazákům a pionýrům. To jsme chtěli?

  Neomarxismus se projevuje všude kolem nás. Mazání profilů a jednotlivých statusů na sociálních sítích, daňové zatížení nejschopnějších, přičemž elitní úředníci a s nimi spřažení podnikatelé se stali beztrestnými, státní televize vysílající lživou propagandu, zákony určující dobu nočního klidu, pořádání demonstrací, drsně ovlivňující držení zbraní, to vše je jen kapkou v moři. Ze státních tlampačů jsme opět přesvědčováni, že to vláda s námi myslí dobře, doktrína o potřebě oživit Evropu novou krví už získala díky tomu plno příznivců. Moskva byla nahrazena Bruselem, Lenin Sorosem. Kapitalismus je kritizován, přestože je využíváno jeho výdobytků, po schopných je striktně a v plném rozsahu požadováno solidárně se starat o neschopné, nadprůměrní jedinci jsou buď nepřáteli, nebo cílem pro snaživé úředníky, jejichž diktatura nahradila tu proletariátu. A soukromě něco vlastnit mohou pouze ti, kteří vládnou. Nicméně strach se šíří dále.  A agresivita nově příchozích je pouze dalším stupněm toho, co nás čeká, nevzepřeme li se. Nohy na stole ničemu nepomohou.

J3.K