Totalita na postupu

  Rok 1989 nám měl přinést mnohem větší porci demokracie. Za tu nelze považovat pouze totální svobodu slova, ale i volnost v mnoha dalších oblastech. Z výše uvedeného vyplývá, že žádná tsunami demokracie nedorazila. Množství omezující či přesně vytyčujících hranice různého konání v podobě zákonů a směrnic padajících na nás jak od našich, tak i od těch přeplacených bruselských zákonodárců, je prostě drtící. Přitom často jde o soupis naprosto nepotřebných nesmyslů zvyšujících potřebu úředníků, jejichž funkci lze nazvat jako otravnou, zdržující a kontraproduktivní. Není poté žádným překvapením, že například jedna jediná úřednice s oprávněním rozhodovat o stavebních povoleních dokáže systematicky a záměrně blokovat výstavbu objektů několik let v oblasti celé jedné městské části v Praze. V našem případu a ze zkušeností například na Praze 6.

  Vraťme se k svobodě slova. Nemysleme si, že by měla být naprosto neomezená. Není možné akceptovat tuto svobodu jako bezprecedentní. Existují oblasti, kde je naprosto nutná kontrola toho, co kdo říká. Nelze bez povšimnutí nechat podporovat pedofilii, násilí na občanech, dětech, ženách. Není možné ignorovat náboženský terorismus a vybízení k němu. Je třeba si všímat kriminálních činů spojených s přehlížením určitých zásadních mezilidských vztahů a pravidel. Zde je však už nutné posoudit, o jaká pravidla jde. Pokud někdo bude považovat za správné vylévat odpad z chemické výroby do nejbližší řeky a bude umlčován ten, kdo na to upozorní, je něco špatně. A právě narážíme na zásadní problém. Dle nového zákona je možno označit toho, kdo pátrá po pravdě a upozorní na otrávenou řeku, za dezinformátora a potrestat ho. To i přesto, že vodní tok skutečně utrpěl újmu a ryby v něm plavou břichem nahoru. Pravda se může ukázat za pár měsíců, let, ale nikdo nevrátí tento čas tomu, kdo byl za svou předanou informaci či názor postižen.

  Záměrně jsme zvolili takto jasný případ. Politické klice nejde o otrávenou řeku, ale uvažuje v jiném kontextu. V boji o moc stojí proti občanům, kteří nepodléhají iluzi o dokonalosti jednotlivých politických subjektů a jejich rozhodnutí. Jestliže vládnoucí třída má k dispozici mimo zákonodárství, soudnictví i média, pak jediným centrem odporu je buď disident nebo v nynější době určité množství a úroveň samostatných webů a blogerů, kteří dokážou přinášet jiný pohled na veřejnou problematiku. Jestliže jsme si mysleli, že disident je již přežilou institucí z dob socialismu, poslední roky nám ukazují, že změna západních hodnot k jeho vzniku dává opět důvod. V Evropské unii sílí hlasy po totální kontrole uveřejňovaných názorů na sociálních sítích a soukromých webech, přičemž nejaktivnější zastánkyní této činnosti je eurokomisařka Jourová vzešlá z Babišova ANO.

  Migrace, covid, Green Deal, Great Reset a ukrajinská krize se staly tématy, kdy dochází k zásadním názorovým střetům mezi vládnoucími liberály a přemýšlivou opozicí neochotnou přijmout tyto likvidační doktríny generující jedněm obrovské zisky a druhým mnohá zásadní omezení. V politické sféře došlo k předem připravené výměně stráží. Systematičnost vidíme například ve změně chování a názorů v evropském měřítku u Merkelové, která se z odpůrkyně migrace po zjištěném odposlechu telefonu americkou CIA stala největší vítačkou Afričanů a muslimů v EU. Podobnou situaci vnímáme u Petra Fialy, který v roce 2014 za řečnickým pultíkem vykřikoval, že nemůžeme automaticky přijímat vše, co si v Bruselu vymyslí a musíme si k nám došlé zvážit a přistupovat k tomu dle našich potřeb a zájmů. O něco později nesouhlasil s přijímáním uprchlíků či prvními informacemi o Green Dealu, s postupem Babišovy vlády proti covidu koordinovaném s EU, se schodky státního rozpočtu, aby se po svém zvolení premiérem České republiky stal prvotřídním bruselským řiťolezcem a zároveň pokračovatelem v rozvracení české ekonomiky.

  Každý, kdo si dovoluje vystoupit veřejně (weby, soukromá rádia či mini televizní stanice) i soukromě (sociální sítě) proti názorovému proudu představovaným organizacemi WHO, WEF, FED, NATO, americkými Demokraty, EU, bankami, Big Pharmou momentálně i českou vládou a dalšími institucemi pracujícími ve prospěch této skupiny, je označen za dezinformátora. To i přesto, že čas ukazuje, nakolik se všichni kritici jediné možné pravdy a názorové platformy spojené s výše uvedenými subjekty nemýlili. Nikdy to nebude přiznáno, nicméně se ukázalo, že covid není nic přirozeného, epidemie byla připravována dopředu, vakcíny nejsou vakcínami a jejich použití způsobuje dodatečně vyšší úmrtnost napříč všemi generacemi. Tzv dezinformátoři ukazují i na nesmyslnost tvrzení o ekologické katastrofě, škodlivosti CO2, varují před snahami změnit světový měnový systém, nesouhlasí s naší politikou týkající se nacismem prolezlé Ukrajiny a Ruska vzpírajícího se představám USA a Západu o ,,správném“ uspořádání světa. Dalo by se pokračovat o tématech typu LGBT, gender, pedofilie, migrace….

  Fialova vláda se přidává k aktivitám Jourové zastupující represi ze strany liberálů a rozhodla se uplácet desítkami milionů organizace a média, v nichž má určovat to, co je jediná možná pravda, ten největší morální odpad naší společnosti Představa, že Cemper, Pribáň, Jakub Železný, Hrebenár, Pánek či novinář Etzler a jim podobní  společně s Českou televizí a dalšími prolhanými médii budou za peníze hledat odpůrce vládní ideologie, je strašidelným návratem to totality s využitím praktik dobrovolných i profesionálních udavačů a agentů. To vše má navíc zastřešit speciální policejní útvar s přispěním státních zástupců a soudců, tedy justice, což připomíná proslulé Gestapo a STB. Vítejte tedy v období 1938-1989. Kdokoliv, kdo projeví jiný názor, stane se tím opět disidentem, ohroženým druhem, vyvrhelem a společensky nebezpečným. Je neuvěřitelné, kam jsme se posunuli a opět se ukazuje, že vše běží v kruzích, jen se liší poloměr. Ten v České republice je skutečně velmi malý.

Jindřich Kulhavý